„Začínal jsem na rybníku v Těškově, odkud pocházím,“ říká oslavenec. Šikovný hokejista (a v létě házenkář) neunikl pozornému zraku Miloslava Vinše, který měl jako hráč i trenér lví podíl na budování holoubkovského zázraku. Městečko na Rokycansku mělo v sezoně 1952–53 oprávněný přívlastek „prvoligové“. Po sestupu ti nejlepší odešli do Plzně a Jedlička – na vojnu. „Nastupoval jsem v Českých Budějovicích, ale zakrátko se ozval nově tvořený tým Tankista Praha. Byl to silný celek, Jedličkovým partnerem v obraně byl třeba nedávno zesnulý legendární reprezentant František Tikal…

Po zrušení Tankisty neváhal a vydal se do Plzně za Vinšem, který tu budoval silný celek. Tehdejší Spartak, později Škodovka, se čím dál víc prosazoval a řízný Václav Jedlička byl v obraně platným členem štiky ligy konce padesátých let. Sám říkal, že jeho vzory z našich borců byli Zábrodský, Konopásek a Augustin Bubník. Nikdy se nezapomene pochlubit historkou ze svého působení v Holoubkově, kdy se mu podařilo právě legendárního sparťanského „šéfa“ Zábrodského uhlídat. A ještě od něho po zápase slyšel slova uznání! Byl tedy při těch prvních největších plzeňských úspěších, na dvě stříbra a jeden bronz z ligové soutěže se přece nedá zapomenout.

Potom z ligy odešel, více se začal věnovat zaměstnání v Holoubkově i své rodině.
O současný hokej se stále zajímá, často jej srovnává s tím „jejich“. „Někdy nejsem nadšen, když vidím, že přemíra tvrdosti bere řadě akcí přesnost. Na druhé straně se ovšem hra nesmírně zrychlila,“ uznává.

Ani nyní v důchodu podle vlastních slov na nudu nemá čas. Jen prý to vše moc rychle utíká… Výborný společník, plný nevšedního humoru nikdy nechybí na schůzkách bývalých hokejistů Plzně. Teď jistě ocení, že zmizel sníh z jeho osmikilometrové trasy, kterou denně zdolává! Asi i proto je ve své osmdesátce stále v dobré kondici, plný energie a optimismu. Všichni plzeňští hokejisté mu přejí, aby mu dlouho vydržel.