Kdo vlastně stál u kolébky Viziru?  

Byli to muzikanti z dvou končících seskupení Telefonu a DOA. Na bicí hrál Ota Královec, basistou byl Lubomír Oulík, kytara a zpěv se týkala mne i Ladislava Hrbáčka, klávesistou se stal Jiří Krejčí a manažerem byl Josef Cibulka. Dlužno dodat, že posledně dva jmenovaní už odešli do hudebního nebe…

Kde jste koncertovali a s jakými úspěchy?

Po rockové muzice byl v hektické porevoluční době stále hlad. Svědčí o tom přítomnost kolem pěti set lidí na vystoupení. Objížděli jsme převážně Chodsko, ale občas zamířili i do celého regionu nebo do Bavorska.

Za hranicemi nás zpočátku brali jako exoty. Když ale zjistili, že jsme normální kluci, kteří mají rádi pivo a buřty, byli jsme rázem jejich miláčky. Navíc jsme vlastně otevřeli dveře dalším kapelám.

Teď jste oprášili zašlou slávu. V jaké sestavě?

Téměř v té původní. Jen na klávesy hraje Roman Havlíček a na basu Petr Duffek. Což je vlastně český emigrant a nyní cizinec vystupující s českou kapelou.

Kam za vámi fanoušci mohli nebo mohou dorazit?

Byli jsme ve Staňkově, Částkově na Tachovsku a v Klenčí. Vyvrcholením budou Soběkury v pátek 6. července. Bude to určitě stát za to. Nejen s ohledem na všechny proslulé hity, ale máme připravenou i audiovizuální šou. Třeba s připomínkou koncertů v roce 1992.

Rokycanské sehrávání vám pomohlo?

Určitě, protože je skvěle vybavené. Není divu, že ho navštívili Karel Gott, Helena Vondráčková, finalisté soutěže Superstar a další. Spíše slouží popu, jen ta rocková muzika nemá na růžích ustláno…