V případě zboží našich vietnamských spoluobčanů se o kvalitu nabízeného oblečení budu hádat kdykoliv a kýmkoliv! Pokud pominu fakt, že stánkaři zákazníkům nedávají paragony a když tam pak nešťastná babička po týdnu za prodejcem přijde s tím, že se jí svetr po jednom vyprání přesně podle pokynu na 30° C srazil o tři čísla, stánkař jí sdělí, že se spletla a že u něj to rozhodně nekoupila. V tomhle jsem opravdu zásadová. Nejen ve stánku, ale ani v kamenných obchodech (které bohužel v posledních letech hojně zabrali Asiaté) bych si nic nekoupila. Nejen proto, že mě uráží fakt, že padělají světově uznávané značky, někteří z nich okrádají stát na daních o astronomické částky a kvůli našim zákonům jsou na tom finančně mnohem lépe, než „Češi“. Nenakupuji tam především proto, že vím, že takovou „levnou“ koupí neušetřím. Zatímco bych si tam třikrát koupila tričko za stovku a třikrát ho mohla po týdnu vyhodit, koupím si místo toho jedno kvalitní. Raději zajdu do normálního obchodu a uspokojím svou potřebu tam, i když samozřejmě za mnohem vyšší cenu. Není to snobské jednání, ani pocit, že když nosím na prsou vyšitého krokodýla, tak jsem něco víc než ostatní. Jen jsem už pochopila, že nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat levné věci!