Pochází z Mirošova. V prosinci mu bude 17 let, studuje druhým rokem Technické lyceum v Plzni – Slovanech a na tréninky jezdí do Chrástu. Poprvé vzal luk do ruky ve dvanácti letech při Dnu dětí a začalo se mu to líbit. Než se ale dostal k mistrovskému titulu, natáhl tětivu mnohotisíckrát.

Je lukostřelba snadným sportem, anebo dá zabrat?
„Musí se hodně trénovat. Celoročně a je to dřina, nesmíte polevit. Chce to také dostat se k dobrému trenérovi. Začínal jsem v Mirošově. Ale Trenérku s velkým T jsem spolu s tréninkovými možnostmi našel až v Chrástu.“
„Syn tam jezdil na závody a když Pavla Pelikánová viděla, jak se trápí s lukem, nabídla, aby u nich trénoval, že by poradila,“ konstatoval otec Petr Rada.

Pro natažení sportovního luku je potřeba hodně síly?
„Než mě začala Pavla trénovat, luk nade mnou spíše vyhrával. Nejtěžší bylo začít posilovat. Při střelbě musíte na jednu ránu natáhnout asi 21 kilo a v průběhu závodu vypálíte 144 soutěžních šípů. Když přidáte další třicítku na rozstřílení, máte dvě stovky poslaných střel hned. Znásobte si to. To chce pořádnou fyzičku a zvyknete si na mozoly na rukou,“ usmíval se Petr – junior.

„Lukostřelec nesmí vnímat sílu tahu, musí se po fyzické stránce vypracovat, aby se mohl soustředit na zaměření cíle a plynulé vypuštění šípu. Když se mu rozklepe ruka, je to na nic. Proto je posilování tak důležité. Především je ale střelba z luku o psychice. Pokud se nepovede jeden šíp, je třeba pokračovat a nenechat se rozhodit,“ vysvětloval Petr starší. Dodal, že syna k luko– střelbě nepřivedl, ale podporuje ho v ní. Sám střílel z pistole a pušky.

V čem se odlišuje terénní lukostřelba od lukostřelby?
„V terénní se tolik šípů nevypouští, zato střílíte do kopce, z kopce, přes vodu – našlapete toho hodně. Baví mě to a mám kolem sebe suprové lidi a v chrástecké tělocvičně výborné celoroční podmínky pro trénování. Město sporty podporuje.“

Jaký je, Petře, váš cíl pro nejbližší dobu?
„Dostat se do reprezentace na mistrovství Evropy 2010 a tam dobře uspět.“