„Chtějí děti zdravé, navíc odmítají ty z romského etnika, ze kterého bylo všech deset do zahraničí adoptovaných dětí. Za náročnost ale rodiče platí dost vysokou cenu. Musí čekat na osvojení třeba i o několik let déle,“ vysvětlila Jana Tytlová, ředitelka Kojeneckého ústavu v Plzni.

Nároky jsou v Česku podle Tytlové větší, protože opuštěných dětí je u nás na rozdíl například od Dánska relativně dost. „V Dánsku se o opuštěné děti většinou postará širší rodina,“ podotkla Tytlová. Podle ní se ale vztah k romským dětem v Česku v posledních letech zlepšuje. „Adoptují je většinou vysokoškoláci. Zrovna nedávno jsme tu měli rodiče z Prahy, kteří se rozhodli postavit výchovu romského chlapce na podpoře odlišnosti Romů. Už měli připravené romské pohádky,“ líčí Tytlová.

Podle ní od adopcí romských dětí odrazují i příběhy některých neúspěšných rodičů, negativní zkušenosti a tlak okolí. Tytlová připomněla, že existují i další příběhy, kdy děti bez problémů vystudují a založí rodinu. „K dětem se nesmí přistupovat s negativními předpoklady. Zahraniční adoptivní rodiče, se kterými jsme se setkali, je prostě berou bez výhrad takové, jaké jsou,“ uvedla psycholožka kojeneckého ústavu Irena Plzáková.

Předtím, než děti odcházejí do zahraničí, se hledají vhodní adoptivní rodiče nebo pěstouni v Česku. Když se to během půl roku nepodaří, začne Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně zprostředkovávat adopci do zahraničí. Podle povahových rysů dětí a jejich psychického vývoje vyberou vhodnou zahraniční rodinu. „Například k malé Terezce, která v roce a půl byla na vývojovém stupni devítiměsíčního dítěte, vybrali matku, která pracovala ve stacionáři pro hendikepované děti,“ dodala Plzáková.