Historie Rokycan se náhle jevila jako na dlani. A také život v tehdejším městě, s pletivem rozmanitých vztahů. Oslavenec totiž v místě působil jako notářský koncipient, takže se dobře vyznal. „Víte, proč také mám rokycanské záležitosti zmapované? Chodil jsem drahná léta se svou první ženou Eliškou. Ta byla schovankou Hejrovských a já jsem panu Hejrovskému nosil zprávy pro noviny Žďár. Sháněl jsem, co se kde stalo,“ objasňoval Antonín.

Dokonce byl i rok majitelem Žďáru. „Ježíši, to bylo hrozné. Naštěstí se redakční funkce ujal Pospíšil, byl sazečem u Hejrovského a měl k tomu vztah,“ uvedl oslavenec. S jeho osudem je spojené také založení druhého notářství v Rokycanech. „Na notáře jsem neměl štěstí. Jeden šel jen po penězích a pak z Rokycan odešel. Druhého, když jsme činnost rozjeli, zahubil alkohol,“ zaznělo.

Po válce Antonín působil v okresním úřadě, ale ne dlouho. Neuměl se s lecčím smířit. „V rámci akce padesát tisíc lidí do průmyslu táta v padesátém roce odešel do hrádeckých hutí. Do důchodu šel v roce 1970,“ vyprávěl syn.

Spolu s místostarostou Jaroslavem Mrázem se setkání dále zúčastnili i zástupci skautského centra – Miloslav Žán a Bohumil Drechsler. Právě ten dosud kolegu Antonína vozí na setkání old skautů a nadhazoval díky známosti spoustu témat: „Toníku, řekni jim, jak to bylo s tím putováním po Podkarpatské Rusi,“ vyzýval třeba.

„Vydalo se nás tam z Rokycan šest. Za den jsme byli v Užhorodu a přes Dukelský průsmyk se vydali do Karpat. Táhli jsme na zádech každý dvacet kilo, až nám jedna výprava poradila koupit si koníka. Vrátil jsem se pro něj tenkrát z hor dolů a získal ho i se sedlem za 250 korun. Nakonec jsme ho ale prodali další výpravě za osm set,“ usmíval se vzpomínce oslavenec a jedna příhoda stíhala druhou.

Jeho činorodost je záviděníhodná. Vedle dalšího se v Rokycanech stal i spoluzakladatelem vodáckého oddílu, který si pak v Borku postavil loděnici. Hrál tenis a hlavně – pořád zůstal věrný skautingu. „Je to jediná organizace, ve které jsem kdy byl. Považuji ji za opravdu nezastupitelnou pro mládež. Může jí dát tolik zájmů, upoutat a zároveň naučit. Zejména mít rád přírodu a lidi,“ uvedl.

Kromě skautingu zůstal dodnes věrný také své zálibě v knihách. Stále přečte tři až čtyři týdně, a bez brýlí! „Hlavně ho zajímá život různých lidí, zejména třeba indiánských kmenů, a také literatura o letectví, zvláště týkající se osudů našich letců v Anglii,“ dodal syn.

„To, o čem jsem vyprávěl, je skoro starověk. Využil jsem příležitost popovídat si a budu na to dlouho vzpomínat,“ loučil se jubilant s radostí.