Na Rokycansku se dění rozebíhalo pomaleji. „Na 26. listopad byla vyhlášena generální stávka. Tak tři – čtyři dny předtím jsme se sešli s Jirkou Hájkem a diskutovali o tom, co dělat,“ vracel se do revolučního času Jiří Šnajdr. „Zašli jsme i za Poduškou, předsedou rokycanského národního výboru, aby nám umožnili ozvučení náměstí. Tehdy se s námi ještě nikdo moc nebavil, defacto nás vyhodili,“ konstatoval.

Jak dopadli, sdělili šestadvacátého z mariánského sloupu, na který vylezli, aby je dav lépe slyšel. „Posléze vyšli představitelé města ven z radnice a umožnili nám mluvit z jejího balkonu,“ sdělil Šnajdr. Na radnici se sekali s další „revoluční“ trojicí – Františkem Hladem, Karlem Ferschmannem a Lubošem Maškem.

„Ještě týž den jsme v pětici založili Občanské fórum. Začali jsme pořádat kulaté stoly a další jednání – se zástupci národního výboru a OV KSČ. To už jsme měli vyžádanou místnost s telefonem, kde bychom se mohli scházet. Stala se jí klubovna v sokolovně. Postupně se k nám přidávali další lidé. Z OF se pak vyčlenilo Koordinační centrum, které vše řídilo,“ vzpomínal.

„Šlo, a pořád jde, hlavě o demokracii. Ať si ji každý pojme, jak chce,“ uvedl Jiří Hájek. „Jinak, jaké vzpomínání, vždyť jsou soudruzi pořád u moc,“ mínil. „Větší povídání si necháme na příští rok,“ přislíbil, „kdy bude kulaté výročí. Dávám něco dohromady. I do muzea, jestli to budou chtít, chystám nějaké dokumenty,“ dodal.