Osobní asistentky z Centra pro zdravotně postižené pro své klienty zajišťují nejen praktickou pomoc, ale v podstatě se stávají součástí rodiny.

„Pokud se za někým jezdí každý den, několik let, nejde to být na něj chladná. Stanete se vlastně jeho vnučkou. Pak cokoli děláte, činíte proto, že ´babička´ nebo ´dědeček´ bude mít radost," vysvětlila jedna z asistentek Pavla Malá. Vzápětí uvádí příběh, který zasáhl i její kolegyně Michaelu Szolgovou, Petru Kratinovou a Alexandru Čekanovou. Jednalo o nevidomou důchodkyni, která patřila k vůbec prvním klientkám Centra. Pracovnice za ní jezdily deset jedenáct let. „Byla jedinečná a uměla to s námi. Vymýšlela si na nás neuvěřitelný věci. Byla schopná zavolat v neděli odpoledne, když je člověk třeba s dětmi v kině a říct: ´Miláčku, sežeň mi do zítřka tu a tu knihu, protože moje neteř má svátek.´ A vy jdete a uděláte nemožný, abyste ji opatřila.

Více přímo v Deníku.