Jsem soutěživý a hravý. Chtěl bych být i bohatý, a tak mám rád ten pocit, že bych mohl snadno vydělat peníze pomocí loterie. Velké peníze. A tak občas dám dvě stokoruny do hry se čtyřiceti devíti čísly a čekám na středeční či nedělní večer s představou, že určitě padne zrovna mých šest pečlivě zakřížkovaných čísel.

Po celou dobu čekání na losování, na které pro regulérnost dohlíží paní notářka, se považuji v duchu za „skoromilionáře“ a své „skoropeníze“ v myšlenkách utrácím a rozhazuji jak se na „skoromilionáře“ sluší a patří. Užívám si to. Měním si jméno, svoje heslo, místo, město,oblíbené křeslo, stříbro za zlato, přemýšlím nad novým vozem, zda nový byt či raději vilku…

Když končí televizní pořad s míčky v osudí, končí i moje virtuální utrácení. Já spokojen i s pocitem, že jsem sice nevyhrál, ale mohl, a že to třeba vyjde příště… Říkám si, že ta naděje, kterou zažívám za své dvě stovky, stála. Jenže poslední losování šťastné šestice čísel, byť pod dohledem notáře, udělalo s mojí nadějí na příští „skoromiliony“ krátký proces. Sazka nemá na vyplacení rekordního jackpotu peníze, proběhlo medii. Tak tomu nerozumím. Nedávno ministři Kalousek a Dobeš slibovali „opravdu mnohem více peněz z loterijní společnosti investovat do sportu, a to především na podporu základních mládežnických organizací“. A najednou Sazka, přestože nakoupila svým managerům top vozy shodné s automobily, které k cestování používají členové anglické královské rodiny, nemá peníze ani na výplatu výhry. Ředitel Aleš Hušák je z toho taky špatný a musel být dokonce hospitalizovaný. A do toho přidali svou trošku do mlýna ještě odboráři, kteří chtějí stávkovat, protože mají podezření, že hoši z vedení „továrničku na štěstí“ zlikvidují a oni skončí bez výplaty.

Jen se obávám, že i tento příběh skončí dle nejoblíbenějšího a nejohranějšího českého scénáře, o třech větách. 1)Pompézní úvod a sliby lepších zítřků. 2)Tiché ale důrazné rozkrádání s kamarády. Poslední věta – schodek zaplatí daňový poplatník, takže i já, za tu možnost být „skoromilionářem“.