Namísto ve škole se včera skupinka žáků Gymnázia a Střední odborné školy (SOŠ) Rokycany sešla v transfúzní stanici nemocnice. Rozhodli se darovat krev.

„Chodím sem s nimi už dlouho, je to více než dvacet let. Tak nějak to beru za tradici a přínos naší školy," řekla nám Stanislava Mayerová, která si s kolegou Vladimírem Valachem, rovněž pedagogem, motivování studentů k dárcovství vzala za své. „SOŠ se přidala později, ale tvoří s gymnáziem jeden celek, takže její žáci nehodlali zůstat v tomhle pozadu," podotkl Valach. Dlužno dodat, že oba učitelé jdou v dárcovství příkladem.

„Studenti sem chodí i na exkurze. Nejednoho udiví, že z jednoho odběru krve se pak získá krevní plazma, červené krvinky a do třetice krevní destičky. To znamená, že se tím mohou zachránit dva až tři lidé," konstatovala vedoucí lékařka Miroslava Padrtová. Dodala také, že počet prvodárců se v transfúzní stanici pohybuje kolem čtyřicítky ročně. „Trend ale přesto klesá. Dalo by se říci, že nováčky dědíme, většinou pocházejí z rodin, kde už dárcovství je zaběhnuté. Tím spíše jsme rádi za aktivitu gymnázia a SOŠ," doplnila lékařka.

„Původně nás mělo přijít víc, deset ze SOŠ a pět z gymnázia. Virózy ale rozhodly jinak," upozornila Mayerová. Přímo na místě rozbory krve ještě ukázaly, že i tři další to budou muset zkusit znova, až se jejich zdraví zlepší.

„Zatím mám dobrý pocit, ale až tam budu ležet na lehátku a přijdou za mnou s jehlou, tak nevím, jak mi bude," přemítala mezi vyplňováním dotazníku Gabriela Sobotová. „Těší mě, že někomu mohu pomoci," zvažovala Tereza Čejchanová. „Chtěla jsem krev darovat už vloni, ale ještě mi nebylo osmnáct. Uvažuji také o kostní dřeni, ale z toho mám větší obavu," přiznala. „Já jsem na tom podobně jako spolužačky, ale zajímá mě také, jakou mám krevní skupinu," přidala se do hovoru Daniela Poustková. I Martina Janská zkoumala před vstupem do odběrové místnosti své pocity: „Pořád jsem byla v pohodě, až ráno se mě zmocnila nervozita. Doma mě ale podpořili. Byli pyšní, že jsem se takhle rozhodla pomáhat." Žákyní SOŠ, která dospěla ke stejnému kroku, je i Thi Ngoc Anh Nguyen. „U nás není moc zvykem dávat krev. Převážil ale dobrý pocit, že tím někomu prospěju. Navíc jsem byla zvědavá na svou krevní skupinu a na všechno kolem odběru," svěřila se. Jakub Němec má příklad ve svém otci. „Táta chodí dávat krev už dlouho. Já ještě nevím, nakolik ho budu následovat. Nemám zrovna jehly v lásce…, musím to prozkoumat," sdělil srdnatě. Svou odvahu avšak bude muset pokoušet znova, lehké nachlazení mu zatím úmysl překazilo. To Josef Barták se na rozdíl od kolegů na odběr docela těšil. „Daroval jsem krev už čtyřikrát. Protože mám vysoký tlak, snížil se mi do normálu, takže bomba. Nijak malátný jsem si nepřipadal."

Mezitím dorazila s první dárcovskou zkušeností Kristýna Malá. „Nic mi celou dobu nebylo, ale teď se cítím nějak zvláštně, " poměřovala. „A od té železité minerálky mám v puse chuť, jako když jsem cucala železný hřebík. Jinak ale dobré." Barbora Dyková se vrátila jednoznačně usměvavá, bez problémů.

Za projevenou statečnost a jako výraz poděkování na mladé prvodárce čekal i odznáček v podobě granátově rudé kapky a pak překvapení. Pro děvčata v podobě náušnic.