Přesto ji zákeřná a nevyléčitelná nemoc nesrazila na kolena. „Měla jsem štěstí na doktory. Jim vděčím za život,“ říká s uznáním.

Ale pěkně po pořádku. Paní Helena se narodila v Praze jako naprosto zdravé dítě. Tak vyrůstala do svých deseti let. „Pak jsem proležela celé prázdniny v nemocnici. Vypadala jsem jako dítě z koncentráku, kost a kůže. Přestože jsem dost jedla, hubla jsem. Přepadala mě taková únava, že jsem nemohla dojít ani ze školy domů. Pak jsem začala hodně pít, a to i v noci. Trvalo to dva roky, než doktoři zjistili, že mám cukrovku,“ vzpomíná.

„V rodině touto nemocí trpěla jen babička z otcovy strany, a tak si myslím, že dědičné to nebylo. Spíš věřím tomu, že se cukrovka objevila jako následek šoku. Když mi bylo osm nebo devět, hodily mě děti do vody. Dodnes mi cukr lítá, když mám z něčeho nervy a taky nesnáším změny. Vadí mi třeba i změna času,“ přemýšlí.

Kvůli nemoci ji učitelé nechtěli brát ani na školní výlety. Odříkat si musela nejen v jídle. Sportu se musela vzdát úplně. Už jako dítě jezdila na tzv. rekoordinační tábory. „Měla jsem hodně vysokou glykemii a lékař i zdravotní sestra mě tam sledovali. Pomáhal mi i speciální tělocvik,“ vzpomíná.

V mládí měla ráda turistiku, která zůstala jejím koníčkem dodnes, a s partou vodáků zdolávala řeky aspoň na motorovém člunu. Jen aby mohla být s kamarády.

Pohyb je pro ni životně důležitý pořád. Původně pracovala jako švadlena. Ale sedavého zaměstnání se musela také vzdát.

„Nedělalo to dobrotu, byla jsem pořád v nemocnici. A tak jsem musela vzít lehčí práci v kanceláři, v podatelně nebo uklízet. Prostě bez pohybu to nejde,“ je přesvědčená paní Helena.

V roce 1971 se přivdala na Plzeňsko. „Manžel je lesák a procházky v přírodě mi dělají moc dobře,“ říká. Navzdory nevyzpytatelné nemoci porodila dvě zdravé dcery a dnes má radost z jednoho vnoučka. „Teď máme fenku labradora Báru, se kterou chodím dvakrát denně ven za každého počasí,“ pochlubila se svou „společnicí“.

Začátkem listopadu se paní Helena stala v Praze jednou ze šesti letošních držitelů medaile „50 let života s diabetem“, kterou společně udělují Svaz diabetiků ČR, Koordinační centrum pro realizaci Saintvincentské deklarace v ČR a firma Novo Nordisk.

A v čem podle ní spočívá úspěch v každodenním boji s nevyléčitelnou nemocí? „Dodržovat přísně dietu, pravidelnost v tom, něčím se zabavit a hlavně pohyb,“ radí ostatním.