Na den právě dnes si svět připomíná, že před půlnocí roku 1912 začala zkáza Titaniku završená během necelých tří hodin. Ve 2.20 se pýcha tehdejší námořní přepravy po srážce s ledovcem potopila. Na jeho palubě se mělo nacházet 2222 lidí a udává se, že kolem 1600 jich zahynulo v Atlantiku. Čtrnáctého na Titaniku byli i Češi. Statistiky uváděly tři, ale badatelé (například Stanislav Motl) objevili už i dva další dospělé a dvě děti (cestovaly s otcem, na rozdíl od něj přežily). Mezi přeživšími byl i dvaadvacetiletý lodní stevard Rudolf Linhart z Rokycan. Zachránil se v jednom z posledních člunů.

Mimochodem, ani později se s ním život příliš nemazlil. Za první světové války zažil sibiřskou anabázi, za druhé ho uvěznili Němci a potom přišel o restauraci Plevno v Rokycanech (naproti bývalým městským lázním), kterou provozoval. Zbytek života prožil na Teplicku. Zhruba roku 1963 mu tehdejší ředitel (Petros Cironis) Státního okresního archivu v Rokycanech do Dubí, kde žil u syna, adresoval žádost, aby napsal svoje vzpomínky na Titanic. Linhart listem přislíbil, ale nakonec na sepsání osobního svědectví nedošlo. Údajně měl existovat i Linhartův deník, ale ani o tom se nyní neví.

Podle bádání ředitele archivu Rudolf Linhart pocházel ze šesti dětí. Po skončení měšťanské školy se vyučil v plzeňském hotelu Waldek. Absolvoval na výbornou a pak zamířil do světa na zkušenou. Po působení ve Švýcarsku, Francii a Anglii mu ředitel Bass z londýnského hotelu Viktorian Stadion dopomohl k místu stevarda na tehdejším novém a luxusním zaoceánském parníku Titanic. Pracoval v kajutách první třídy.

Linhartova vzpomínka na pohnuté chvíle Titaniku se objevila 10. listopadu 1966 v týdeníku Rokycanský budovatel (předcházela jí krátká zmínka v týdeníku Žďár, patrně z roku 1936). Jak k této vzpomínce autor přišel, se ale neví.

pokračování na str. 2 úterního vydání Rokycanského deníku.