VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Okupanti se usadili u Ejpovic

ROKYCANSKO - „Bylo mi osmnáct, svět byl nádherný a do toho vpadly tanky…,“ vzpomíná na srpen roku 1968 Jan Rojt z Rokycan. V té době pobýval v Praze.

21.8.2008
SDÍLEJ:

Rokycany, 21. srpen 1968Foto: archiv Karla Maříka

„V noci nás vzbudil rachot a hukot letadel. Byla jich spousta, snad každou minutu nějaké přistávalo. Jedno za druhým sedalo na Ruzyni a z nich vyjížděly tanky a obrněné transportéry. Bydleli jsme kousek od Hradu, pozorovali jsme, jak se pak ženou do kopečka přímo k němu,“ popisoval. V ulicích se začala ozývat i střelba. „Viděli jsme svítící střely, v té době jsem ještě nevěděl, že každá třetí většinou svítí, jak létaly tmou kolem dejvického nádraží. Zapadli jsme až do koupelny, kdyby se trefili do našeho okna. Každou chvíli bylo totiž slyšet, jak někde drnčí sklo či zvuk nárazů střel jinam,“ líčil Rojt. Svěřil se i s dojmem z manifestace směřující k Hradu a úlekem, když po chvíli zaslechl střelbu a spatřil prchající lidi.

„Viděl jsem je ale jít i s holýma rukama proti tankům. Až z okupačních transportérů servali nářadí, krumpáči prorazili nádrže a pak stroje zapálili. Na jednu stranu ty lidi obdivuju, na druhou si říkám, že to byl strašný hazard. Rusy jsem v té době nenáviděl. Až na vojně jsem pochopil, že ti kluci, co sem nahnali, byli hrozní chudáci. Lidi po nich házeli kameny, zapalovali tanky… Být na jejich místě, nevím, jak bych vydržel to nervové vypětí či reagoval na fakt, že někdo zapálí vůz, kde bych seděl. Ti první vojáci zažívali šoky, byli přesvědčení, že nás přišli osvobodit, a dočkali se takové reakce. Došlo i na sebevraždy, a nejen Rusů, i mezi Poláky se vyskytly. Však později ty původní kluky také vyměnili za nové. Ti už věřili, že jejich kolegové nám pomáhali v bojích,“ vzpomínal Jan. Líčil také, jak na každého působily očouzené pražské domy se stopami po kulkách, a hrůzu z krvavých skvrn na chodníku, kde padli Češi.

„V srpnu národ, bez ohledu na politické názory jednotlivců, táhl za jeden provaz. To se mi na té době líbilo. Vlastně jsme ale byli sami, svět nic nedělal. Asi, že by snadno mohla vzniknout válka. Šlo o vysokou politiku, proti sobě vlastně stála Varšavská smlouva a NATO,“ zvažoval. Jeho obdiv patřil zvláštnímu jevu. Češi měli strach, ale přesto mnozí dokázali vymýšlet karikatury a vtípky. „Jestli jsme se tehdy báli, později možná ještě víc. Bratr natáčel vojska v ulicích, já mu dělal křoví. Později vše ale zničil, aby to u něj někdo neobjevil,“ vykresloval dobu Rojt.

Na Rokycansku byla podle Jiřího Fryče situace klidnější. „Ráno jsem pustil rádio a nechtěl věřit, že by nás vojska Varšavské smlouvy mohla napadnout. Odjel jsem na kole do práce a tam to mnozí ještě ani nevěděli. Pak po silnici do Kyšic začala jezdit auta a obrněnci, směr jim udávaly helikoptéry s hvězdou. Někde mezi Ejpovicemi a Rokycany byli ´spojenci´ v lese ubytovaní. Do Rokycan jsem se vrátil až odpoledne a cestou za mnou jel ruský konvoj. Nebyl to pěkný pocit,“ vybavoval si.

Druhý den odjel do Prahy za otcem. Zprávy, které z hlavního města chodily, ho nenechávaly v klidu. „Cestou jsem viděl předělané směrovky, v Praze nekonečné kolony cizích vojsk, rozstřílené fasády domů, tanky mířící na některá centra. Tady se pak sundavala socha Ivana. Účastnil se toho třeba Pavel Komárek. Pak měl problémy a dlouho dělal jen pomocné práce. Před radnicí se podepisovaly protestní archy. Většina vedoucích představitelů, co stála v čele odporu, se pak znormalizovala. Ti, co ne, ztratili svá postavení a podobně jako obyčejní lidé byli překládáni z místa na místo. Moje nynější žena musela třeba z Rokycan jezdit učit do Zbiroha a Zbirožák Emil Hán naopak. Měli stejnou aprobaci a oba byli v neoblibě,“ vyprávěl Fryč.

„Vstávej, děvenko, je válka, budila mě na prázdniny neobvykle brzo, už před šestou, roztřesená babička,“ líčí Jaroslava, které tehdy bylo čtrnáct let. „Nedávalo mi to smysl. Říkala, že sem vtrhli Rusové, Poláci, východní Němci…, prostě Varšavská smlouva, kam Československá republika také patřila. Pamatuji, že potom babička pospíchala do obchodu, před nímž už stála veliká fronta lidí. Domů přivezla na kárce krabici cukru, mouku, sůl, zrnkovou kávu i nějaké konzervy. Chtěla mít nějaké zásoby pro první časy, jak byla zvyklá z druhé světové války,“ uvedla. „Vzhledem k věku jsem ani později dění moc nerozuměla, ale na pocit nesvobody a na to, jak jsme psali vápnem vzkazy na silnici, kudy okupační vojska jezdila, si vzpomínám dobře,“ doplnila nyní 54letá žena z Mýta.

Autor: Božena Šopejstalová

21.8.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc.
AUTOMIX.CZ
20

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Ilustrační foto.

Hrádecké fotbalistky rozdrtily Jablonec

Hřešihlavští slaví hned dvě jubilea

Hřešihlavy – Ve vesničce na konci okresu se umí patrioti Hřešihlav bavit královsky.

V Radnicích pokračují trhy

Radnice – Dva dny po sobě je náměstí Radnic vyhrazené pro trhy.

Fotbalisté Rokycan B zahajíli vítězně

Rokycany – Rezervní celek FC Rokycany opět poznává radost z výher. Třikrát uspěl v přípravě (Zbiroh, Příkosice, Strašice) a naplno bodoval i v premiéře 1. A třídy mužů.

Ženu týral tak, že chtěla skočit pod vlak

Klatovsko – Cítila se jako kus hadru. Přála si, aby se druhý den ráno už neprobudila a vážně přemýšlela o sebevraždě skokem pod vlak. Až do takového stavu dohnal svoji o 18 let mladší partnerku 63letý invalidní důchodce z Klatovska.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení