Do domku v Mirošově zamířili na sklonku týdne starosta města Vlastimil Sýkora a ředitel Okresní správy sociálního zabezpečení v Rokycanech Luboš Koubík, aby oslavenkyni pogratulovali. Ta je přivítala připravená v kuchyni, s dortem, který symbolizoval otevřenou knihu, jejíž celá jedna stránka byla pokryta její fotografií. Mimo gratulace, a jak se na pány sluší květiny, předali zástupci organizací peněžní dary. „To pro nákup věcí, co se vám líbí, nebo budou hodit. Když ne vy, tak můžete zaúkolovat děti, nebo vnoučata," dodal s úsměvem ke gratulaci Sýkora. Luboš Koubík pak ještě od ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové předal gratulaci a za úřad nový výměr důchodu, který se po významném jubileu zvyšuje.

„Ale to jo, to já zase vidím dobře. Pozoruji kosy na zahradě, jen už je neslyším," prozradila s úsměvem sobě vlastním paní Růžena a její dcera, stejného jména ale příjmení Kučerová, jen potvrzovala. „Je pravda, že větší písmena v časopisech přečte líp než já. Zatímco já hledám brýle, tak ona to už má přečtené!"

Sto let je doba, která přinese ledacos. Ostatně cesta do Mirošova začala už kdysi, a to dokonce v Německu. Odtud to jméno za svobodna. „Babička byla z jedné z rodin, které byly poslány z Německa do Nepomuku u Rožmitálu. Tady měly společně osídlit oblast brdských lesů. Celý život pracovala buď v lese nebo se starala o domácnost," prozradila její vnučka Pavlína Uzlová a ukazovala dvě knihy z edice Takoví jsme byli, které mapují tu dobu. „Strašně ráda jimi listuje a vypráví nám, kdo je kdo na ilustracích, koho potkávala a co s nimi zažila. Ty listy jsou od jejich prstů už tak ohlazené, že se publikace na tom místě sama otevírá," prozradila vnučka Pavlína.

Sama oslavenkyně se ale do publikace pravděpodobně dostane i sama. Jejich autor Hásek připravuje třetí díl, do kterého čerpá informace i od paní Růženy. „Chtěl zazpívat hodně starou píseň. Maminka si vzpomněla na slova a pak jsme daly dohromady i melodii. Vnučka ji zapisovala do not," popisovala práci její dcera. A jaká, že se vztahuje vzpomínka právě na narozeniny? „Vyprávěla nám, že pro ni bylo v dětství největším dárkem jedno vajíčko," vypráví Pavlína. Tehdy byla zkrátka daleko těžší doba a přežívat v nehostinné krajině bylo náročné. Dnes je to až nepředstavitelné. Pak už se u dortů a chlebíčků vyprávělo. O životě, Brdech, dnešních poměrech. Je pravdou, že život paní Růženy by zasloužil samostatnou knihu. Svazek minimálně tak vysoký, jako byl i dort, ze kterého se na všechny směje. Tak, jako ve skutečnosti…