Osmiletá fenka slyší na jméno Snowie. Terapii se věnuje pátým rokem. Složila zkoušky a v našem okrese navštěvuje ještě Domov sociální péče Liblín. Nedalo nám to a zeptali se majitelky, jaká Snowie vlastně je a jak prožívá tento typ kontaktu s lidmi. Majitelka, shodou okolností lékařka, odpověděla, že jako každý canisterapeutický pes je i Snowie po každé návštěvě vyčerpaná, neboť předává energii, a musí nejméně dvě až tři hodiny odpočívat. Buď pasivně nebo aktivně na procházce.

Snowie má ze své práce radost. Jinak by to ostatně nemohla dělat. Už si pamatuje každý ústav, zda tam jsou starší lidé nebo děti, a podle toho se sama přizpůsobí v chování. U těch nejmenších běží po schodech, hlasitě štěká a burcuje sestřičky. Naopak v nemocnici se chová klidně, opatrně vstupuje do pokojů a čeká na pokyny majitelky. Zná nejen povely základní ovladatelnosti, ale hlavně povely typu pac, dej pusu, piškot, atd.

Oslovili jsme rovněž některé obyvatele zdravotnického zařízení nad Rokycany. Paní Humlová na interně leží zhruba půl roku a návštěvy psa v nemocnici ji moc těší: „Víte, jsem tady už šest měsíců. Špatně se hýbu, a tak jsou pro mě návštěvy Snowie radostí. Schovávám jí piškoty, až přijde, protože je má ráda. Dává mi za ně pusinky na ucho. Klidně by mohla chodit častěji, hrozně se na ní těším. Kdybych mohla, vezmu si jí do postele, vždyť je tak miloučká a hodná. Doma mám také pejska, jezevčíka, stará se mi o něj vnuk. Vozí mi ho sem ukazovat pod okna a moc se mi po něm stýská. Mám ráda pejsky a zvíře tady v nemocnici je něco moc krásného. Následovaly slzičky, ale zároveň tolik důležité štěstíčko v očích.

Rozhovor jsme ukončili s pocitem, že pes v nemocnici je opravdu důležitý a napomáhá psychice nemocných lidí. Vytrhne je z apatie dlouhých, nudných dnů na lůžku, přinese naději a očekávání, vzpomínky a radost.