Dvě smutná výročí

Za několik dní si připomeneme 75. výročí komunistického převratu v roce 1948, který měl pro náš národ tragické důsledky. Po prvních 40 let mého života byl 25. únor oficiálně oslavován jako tzv. Vítězný únor, tehdy jeden z nejvýznamnějších svátků vůbec. 

Všude vlály rudé prapory a visely transparenty s oslavnými hesly o vítězství pracujících, ve škole nám soudružka učitelka vyprávěla o demisi zrádných buržoazních ministrů, a jak to nakonec dobře skončilo. Já jsem ale od svého značně antikomunistického tatínka, který vždycky večer lovil vysílání Svobodné Evropy, dobře věděl, jak to bylo doopravdy.

Zmařená šance

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Platí to tedy i pro „Vítězný únor“? Myslím, že ne. Ten 25. únor 1948 považuji za jeden z nejtragičtějších dnů naší novodobé historie. Po válce mělo Československo velmi dobrou výchozí pozici, a nebýt převratu, mohlo se stát možná nejrozvinutější zemí Evropy. Nemusely být zvláště v těch prvních několika opravdu brutálních letech zničeny tisíce životů „třídních nepřátel“ a jejich rodin.

Jak zlepšit bodový systém

Samozřejmě že i v těch čtyřiceti komunistických letech nebylo všechno černé, a třeba na konci šedesátých let to vypadalo i docela zajímavě. Ale podstatné, všechny ty docela dobré věci by byly v normální svobodné společnosti ještě lepší. Zaplať pánbůh, že jsme se nakonec dočkali pádu toho ošklivého režimu.

Škoda jen, že se to nestalo už dříve během roku 1968 jsme k tomu už měli dost nakročeno. Na druhé straně mě velice mrzí, že to, co tak nádherně odstartovalo v listopadu 1989, bohužel zdaleka nesplnilo očekávání, která jsme tehdy měli. To by ale bylo na jiné povídání.

Oběť Jana Zajíce

Na 25. únor ale připadá ještě jedno smutné výročí. V roce 1969 se tehdy na Václavském náměstí upálil Jan Zajíc, který tak následoval jako „pochodeň č. 2“ Jana Palacha. Nějakou dobu jsme tehdy věřili, že tyto extrémní činy dokážou pohnout našimi tehdejšími politiky, kteří stále více opouštěli ideály „Pražského jara“. Nic z toho se nestalo; tyto tragédie možná spíše většinu veřejnosti vyděsily, a přispěly tak k ještě rychlejší rezignaci („ať už je konečně pokoj, ať už nikdo nic takového neopakuje…“). 

Je zde ještě jeden problém je demonstrativní sebevražda na podporu ušlechtilého cíle, třeba. z hlediska křesťanské etiky ospravedlnitelná? Tváří v tvář takovému naprosto výjimečnému činu je hrozně těžké k němu říkat něco kritického. Přesto to s těžkým srdcem udělám. Myslím, že všichni, kteří vyzdvihují Palachův a Zajícův čin jako akt sebeobětování pro nás ostatní, ignorují něco velmi důležitého.

Maloobchod krvácí a krvácet bude

Zdroj: Deník

To něco je strašlivé utrpení, které oba Janové způsobili svým rodičům a ostatním blízkým, kteří je milovali. A také to, že inspirovali řadu dalších následovníků, o kterých dnes už skoro nikdo ani neví. Každý z nich opět způsobil nesmírný žal svým blízkým. Je pro mě až nesnesitelné slýchat každoročně v médiích fráze o tom, jakým morálním vzorem by Jan Palach a Jan Zajíc měli být pro dnešní generace. Proboha, jen to ne!

Děsím se toho, že takové řeči vezme nějaký mladík vážně a podobným způsobem bude protestovat třeba proti dnešním politikům a nepravostem. Na ty události vzpomínejme, ale raději ve smutném tichu než ve falešném mediálním halasu.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.