Tohle je tak jednoduché, že se to dá rozlousknout raz dva. Do věty lze dosadit kdekterý problém, jehož řešení na první pohled vypadá triviálně. Třeba přeplněné věznice, jež vyjdou stát na třináct miliard ročně. S 19 712 odsouzenci je Česká republika v počtu vězňů na sto tisíc obyvatel na čtvrtém místě v EU. Polovinu z nich tvoří lidé, kterým se říká tatrankáři. Jejich drobné krádeže se totiž sčítají, takže nakonec jdou sedět třeba na tři roky za to, že opakovaně ukradli čokoládovou pokroutku a flašku čůča, celkem za dvacet tisíc korun.

Aby se nápravná zařízení vyprázdnila, stačí přece vyhlásit amnestii, upravit trestní zákoník, snížit dolní hranici sazeb u bagatelních činů, eventuálně ji zrušit jako v Nizozemsku či Francii, a změnit pojetí recidivy. „Trestat by se mělo za to, co kdo spáchal, ne za jeho minulost,“ uvedl na semináři ve sněmovně právník Jakub Drápal.

Kateřina Perknerová
Jsme neschopní. Umělá inteligence to ví

Avšak to, co na začátku vypadalo jako jasná věc, se po několika vystoupeních začalo zašmodrchávat. Když nebudou notoričtí zlodějíčci v lochu, budou krást na svobodě. Obtíž se tím neodstraní. Na ministerstvu spravedlnosti začala fungovat pracovní skupina, která má navrhnout komplexní revizi sazeb, a světe, div se, odpovědět na otázku, co je trestní politika. Resortní náměstek Karel Dvořák poznamenal, že na Slovensku už to učinili a odpověď by se dala shrnout do věty: „Nechceme sklady na lidi.“ To ovšem předpokládá úplně nový přístup k výkonu trestu a resocializaci propuštěných.

Je to přetěžký úkol, zvláště za situace, kdy chybí 800 dozorců a 240 zástupců odborných profesí. Zatím platí charakteristika bývalé ředitelky dvou věznic Gabriely Slovákové, že neumíme léčit společensky nemocné lidi. Jen je zavíráme do pracovních táborů, kde se agonie prodlužuje.