Nový stavební zákon jde do rozhodujícího kola ve sněmovně. Boj o něj není jen bojem o rychlejší a pohodlnější možnost postavit rodinný domek či obchvat města dušeného kamiony. Je to poměrně zásadní utkání o lidskou volnost.

Princip liberální demokracie se dá zjednodušeně shrnout takto: Svoboda mé paže končí u špičky tvého nosu. Když se podíváme blíž, neplatí to zcela: Není už rozmáchnutá pěst ohrožením tváře?

Nebo vážně míněná slovní výhrůžka: „Střelím ti facku!“ A na druhou stranu, nezaslouží si dostat přes nos ten, kdo ho strká, kam nemá, například zloděj? Jde o to, jestli hájíme spíše zájmy ruky, nebo čichového orgánu. Pokud je ochrana práv v rovnováze, funguje to, pokud se vychýlí, je zle.

A právě tak je tomu u stavebního řízení. Do něj rýpe mnoho nosů a jsou chráněny takřka absolutně. Ochromené paže slouží leda k žebrotě. Ano, tu připomíná nekonečné loudění razítek od úřadů. Kde je v tom lidská důstojnost a kreativita? Podobně jako jednotlivec toužící po bydlení je na tom každý investor, ať už je to stát, nebo soukromá společnost. V úřední bažině hynou nápady, energie a ztrácejí se v ní peníze.

Nový stavební zákon nerovnováhu mírní, byť ten, kdo staví, je proti úřadům a dalším účastníkům řízení pořád slabší stranou. Povolování ale bude jedno, bude mít jasné a zaručené lhůty a mělo by být vedeno profesionálními úředníky a pokud možno digitálně. Zkrátka civilizovaný postup svobodné společnosti.

Ve sněmovně jsou ovšem pozměňovací návrhy, za nimiž stojí silné zájmy. Ať už jsou to ekologické či památkářské spolky, obce nebo spekulanti, kterým současný svéráz stavění v Česku vyhovuje. Tyto zájmy plamenně obhajují někteří poslanci jako ušlechtilé a oprávněné. Ony oprávněné někdy částečně jsou. Ale v celku znovu svazují paži.

Nový zákon není dokonalý ani zcela svobodný. Poslanci a po nich senátoři by ho však měli přijmout pokud možno bez „rozmělňovacích“ návrhů. Je to dobré nejen pro hospodářství této zkoušené země, ale i pro lidskou svobodu a důstojnost.