Žádné mimino nevyšine a nevykolejí nikoho na světě tak , jako Ježíšek.

V kolika rodinách rozhodí sandál ještě dlouho před svým příchodem.

Když maminka vyndala betlém a ukazovala mi malého Ježíška, nějak můj dětský mozeček nechápal, že toto malé dítě nosí dárky. A ještě k tomu kluk.

A povídání, jak toho to robě má hrozně moc, než podělí všechny svými dárečky. Pro mě dítě, které žilo v realitě odkojené bojem o hasičské auto ve školce, bylo létající mimino nad rámec chápání. Nikomu jsem to neřekla a hrála

tu jejich pochybnou hru na tajemno.

Pro dítě, které se samo narodilo, jako velký otazník, něco nepředstavitelného.

O to víc jsem pokládala záludné otázky směrem k mamince a tatínkovi, kteří celý adventní čas ve střehu býti museli a snažili se tajemno šířit jen do únosné reality, aby zas tolik nemuseli lhát. A stejně kecali.

Prý má Ježíšek křídla, mi podsunuli, abych si zhmotnila své představy.

Pro mě však mimino válející se na zádech muselo hrozně trpět, když na těch křídlech leželo.

A tak tu byla otázka, zda Ježíška bolí záda? Rodiče mírně zaskočila a další ve smyslu, jak to všechno unese, když je tak malej a jestli musí jíst také špenát, nebraly konce.

Mikuláš s čertem byli opravdický, akorát Mikuláš měl stejné bačkory, jako tatínek, tak to jsem chápala, přišli a odešli, ale proč je Ježíšek, neviditelný mě vrtalo v hlavičce.

Na Štědrý den mi bylo vždycky zle. Co naplat, že jsem měla s mámou svátek, který se jen tak přešel, protože se vše chystalo na návštěvu malého kluka, kterého nesmím uvidět a já ho tak chtěla spatřit.

I pochybnosti, že mě nechce vidět, mi začaly vrtat v mozečku.

Všichni se chovali nervózně, pořád něco ukrývali a tajili. Večer mě navrzli do svátečního a byla večeře, po které ten kluk měl nadělit dárky. To už jsem byla vyšašená, protože pod stromečkem stále nic nebylo a já v panické hrůze,

že to to malé dítě vůbec nestihne a všichni budou zklamaní, propadala strachu a beznaději.

Vůbec jsem nechápala návštěvu, která přijde a nebude vůbec vidět a my jsme všichni napnutí, jak špagát. Nejhorší bylo, když všichni zaveleli, že musím jít do pokojíčku a nesmím vyjít, dokud pro mě nepřijdou.

Sama, zavřená a čekající, zda na mě nezapomenou a proč se musím schovávat.

Také jsem chtěla vítat Ježíška, když o mne říkali, že jsem vítací typ. Nešlo přeslechnout vzrušené hlasy rodičů a bráchy, které jen povzbuzovaly moji bujnou fantazii, že nás snad přišel někdo vykrást, přepadnout a já u toho

nesmím být. Ale Ježíška jsem mezi nimi neslyšela.

Konečně. Zvoneček a dveře se otevírají a jdou pro mě.

Záře, stromeček celý rozsvícený, tatínek i prskavky zapálil a vše ve tmě a v tajemno zahaleno.

Upřenému zraku rodičů k mé maličkosti uniklo to betlémské světlo, které se obývákem začalo šířit.

Já, malý pyroman s radostí zírám, jak nám Ježíšek hezky zatopil.

Blažený výraz rodičů z počinu, že dítě šokovali rázem zmizel, když Dáda, jako první zařval: „Hoří nám stromeček“ a idylka byla v háji.

Světlo, huláká maminka i když ho bylo dost, někdo utěrku popadl a jal se hasit. Ještě, že stromeček byl čerstvý, tak hořel blbě.

Na otázku, co to mělo být, otec se stoickým klidem poznamenal, že hvězda nad městem Betlémem vyšla.

Když tato světelná a tepelná show skončila, konečně došlo na dárky. Nevím, jak ten Ježíškovic kluk věděl, co chci, ale vždy se trefil.

Udojmovaná, hladová a příšerně utahaná jsem odšmejkala do pokojíčku svoji nadílku. Ukázat všem medvědům a panenkám a povyprávět jim, jaký je Ježíšek číslo. Už mi byl více sympatický, protože oheň,

který místo v kamnech plápolal volně v místnosti byl mnohem přijatelnější než neexistující nemluvně.

A tím skončilo moje dětství, protože když jsem se chlubila kamarádům, jaký jsme měli krásný hořící stromeček, tak mi někdo krutě řekl pravdu.

Že jsem asi blbá, že žádný Ježíšek není.

Co bylo platné, že se mi snažili biblický příběh převyprávět a mé zhrzené nitro uklidnit.

Lhali mi, kecali a ještě chtěli, abych jim to žrala.

Ale já jsem je pak převezla s jasnou, ideologicky odpovídající době odpovědí, že jsem to stejně věděla, že Ježíšek není.

A jak jsi na to přišla, zněla otázka mých předků? Snadno, protože je furt zavřený kostel, ne? A kde by asi bydlel, když ne v kostele.

A kapitola Ježíška byla uzavřena na mnoho let, jako náš kostel.

Až po letech, když kostel se konečně otevřel, pravil můj brácha: „Hele už zase můžeš věřit na Ježíška.“ J

„Jak to myslíš“, ptám se nevěřícně.

„No, teď už má konečně, kde bydlet.“

A tak od té doby, co mi to bráška připomněl, tak proč na něj zase jednou nevěřit?

Za příspěvek mnohorát děkujeme Evě Krpálkové.