Josef Černý je „člověk křtěný Vltavou.“, kde se narodil dva roky před koncem války, v třiačtyřicátém. Brzy po válce se s rodiči přestěhoval do Sokolova. V současné době je z něj již více než pětapadesát let Plzeňák. Zde také celou tuto dobu profesionálně tvoří. Zálibu v malování získal po svém otci, který velmi obdivoval výtvarné umění a který se také pokoušel malovat.

Autor se věnuje z velké části krajinné malbě a jeho velice oblíbenou oblastí je Šumava. Nejčastěji jej potkáte v okolí Dlouhé Vsi, kde má chalupu, potkat jej můžete se skicákem nebo paletou na Kvildě, Modravě, na slatích nebo na břehu Hamerského potoka či říčky Vydry. Z jeho obrazů cítíte vůni posečených luk, šumění potoků, slyšíte šum větru nebo řehtání koní, zahřeje šumavské sluníčko nebo naopak zastudí sníh pod nohama. Ale zaujmou i jeho tichá až „zamlklá“ plzeňská zákoutí, případně u dalších obrazů „slyšíte“ šum mořských vln. A postoupíte dále a naleznete rozkošná zátiší.

Specifickou část jeho díla tvoří portréty, nejen jeho blízkých či známých. Některé portréty známých osobností jsou kreslené zpaměti, s mnoha dalšími se naopak setkal osobně a obrazy nesou autentické podpisy. Třeba Werichův úsměv zve na posezení k Čertovce nebo při pohledu na Jana Vyčítala jakoby zdálky slyšíte onu slavnou písničku „…. tenkrát v čtyřicátom pátom, když Plzeň osvobodil Patton…“ nebo na Vás promlouvá Horníček svým typickým humorem.

A jak popisuje sám sebe a svoji tvorbu autor: „Z hlediska technického převažují kresba, kvaš, akryl, setkat se můžete i s olejomalbou i jinými technikami. Mé práce sice vycházejí z vnímané skutečnosti a svým způsobem ji respektují, avšak eliminací detailu, zkratkou a švihem linie se snažím vybočovat z pouhé popisnosti (jemné přechody, měkkost malby, náznak a barevný kontrast). Návštěvníkům v Domě historie představuje celou šíři své tvorby, ilustroval také řadu knih, je autorem poštovních známek. Josef Černý má však širší záběr, na chalupě v Dlouhé Vsi u Sušice se jen sobě pro radost pustil i do tvorby soch. Výstava Josefa Černého je v Domě historie otevřena do konce února a je vlastně pro něj takovým malým dárkem ke kulatému jubileu, když v polovině ledna na svůj malířský krk navlékl již osmý životní křížek.

Za příspěvek mockrát děkujeme Petru Šatrovi.