A pak náhle, jako když na hladinu vypluje míč, vyhouplo se na oblohu slunce. Sebevědomě se usmálo a podalo si ruce s ranní mlhou.

Což takhle uchopit kosu? Vstát brzy zrána a ještě za rosy se rozmáchnout v prastarém rytmu? Idyla. Jenom se umět dívat. Louka přede mnou je záplatovaná kopretinami a tvoří koberec o tisíci barvách. Tuhle náladu chvíle dokázal jako málokdo vystihnout spisovatel Jan Vrba: „Přál bych každému, aby prošel aspoň jednou v životě tímto ohromným pruhem luk krátce před senosečí, kdy jsou v plném květu a kdy tonou v oblaku tak sladké vůně, že podobné nemá ani nejkrásnější zahrada světa, kdy se vlní pod hlazením milujícího větru jako moře…“.

Slunce mě pošimrává v nose, kýchnu si do dlaně, protože chladivá rosa mne studí do nohou. Nade mnou zpívají ptáci své ranní árie a preludia. Mezitím se na oblohu vyhouplo slunce. Možná, že právě takhle si člověk lépe uvědomí, že do přírody patří. Pouze v tom bláznivém životním tempu na ni nemá čas. A to je škoda. Protože stačí jen dobře se dívat kolem sebe a dokázat zachytit zážitky pod voňavou letní oblohou.

Ivan Nikl