„Měli bychom se vzdělávat hlavně v umění, hledat a nalézat sami sebe, své místo, svůj úkol, své chyby a nedostatečnosti, a ty pak napravovat, jak těch se zbavovat“. Citát jsem vybral z knihy, která vyšla k životnímu jubileu (pětaosmdesátinám) herce, moderátora, textaře, básníka, rozhlasového redaktora, prozaika, dramatika, scénáristy a publicisty, zakládajícího člena Divadla Járy Cimrmanna -  Miloně Čepelky. Jeho monology jsou často vedeny vyčítavě, ba i výsměšně, ale vždy s naléhavou touhou, aby se změnily v dialog. A ten podle mého soudu mezi spisovatelem a čtenářem vznikl. A protože jednotlivé povídky jsou spíše laskavé (ostatně jako autor sám) a víc komické než tragické, určitě se jim zasmějete a budete o nich přemýšlet.

 Avšak pozor: autor se směje, ale neposmívá. Nechybí mu dnes tak bolestně absentující respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně o tom říká: „ K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný, dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni“. Já jsem spokojený byl a nepochybuji, že každý ze čtenářů si najde v tuctu monologů ten svůj a věřím, že „muže devatera řemesel“ si rovněž zamilujete.

Ivan Nikl