KDY:
KDE:
ZA KOLIK:

K sepsání této úvahy mě přiměly dvě smutné události, které se staly v naší rodině. Nejprve ta novější. Před dvěma měsíci podlehla moje babička Růžena zdravotním problémům způsobeným psychickým týráním. Ač se babička zpočátku nesvěřovala, její dcera (sestra mého otce) si na ni dovolovala stále více. V jejím bytě ji okrádala o drobné předměty a poté i o peníze; navíc využívala prostředky psychického týrání – urážky, výhružky, křik na svoji matku („Koukej už konečně chcípnout, ty stará svině!“) apod. Babička se nám svěřila až tehdy, když ukradená částka vyšplhala do desítek tisíc a týrání přešlo i do fyzické podoby. Pak to již řešila i policie, která vše zdokumentovala (vč. modřin), pročež jsme na babiččinu žádost vyměnili zámek, aby k ní dcera neměla přístup. Zdálo se, že to dopadlo dobře. Nicméně babička se nám svěřila příliš pozdě. Stres, který jí dcera přichystala, nenápadně vyústil do vzniku žaludečního vředu. Ten poté v srpnu praskl. Náročný pobyt v nemocnici (umocněný ještě tím, že ji dcera chodila stresovat i tam) babičku oslabil natolik, že se ani po návratu domů nedokázala zmátořit. Ačkoliv jsme se o ni starali do poslední chvíle, její tělo už bylo příliš oslabené. Dožila se 82 let. A teď jiný příběh. Pár let starý, ale velmi podobný. Tentokrát v rodině z matčiny strany. Strýc Vladimír (bratr druhé babičky) a teta Aloisie žili do vysokého věku v Jablečně. Navenek prožívali šťastné stáří, ale nikdo netušil, co se děje za zdmi jejich obydlí. Až po jejich smrti jsme zjistili, že si strýc psal zápisky; den co den dostával na papír vše, co se dělo kolem něj. Za poslední roky života v zápiscích převládalo něco, po čemž mi přeběhl mráz po zádech, když jsem se o tom dočetl. Psychické týrání od jejich dcery. Strýc tam např. popisoval, jak dcera přicházela s nataženou rukou, aby jí dal peníze. Když se rozhodl, že jí už nic nedá a že by pro změnu mohla jít do práce, začalo peklo. Vmetla jemu i své matce, že to nejsou její rodiče, že se jich zříká a přeje si, aby co nejdříve zemřeli. A tím to neskončilo. Když její matka zemřela (na čemž měl stres z chování dcery zjevně také podíl), využila toho a snažila se otci opět vlísat do přízně, aby jí platil její výstřelky včetně drog. Když zjistila, že odtud peníze nekápnou, chovala se k němu přezíravě a bez úcty, psychicky jej deptala a všemožně mu dávala najevo, jak jej nenávidí a jak už se těší, až tu nebude. A soudě podle strýcových zápisků zde došlo i k výhrůžkám, kdy mu dcera naznačila, že se o jeho smrt může „nenápadně postarat“. Mám k dispozici i ukázku strýcových zápisků.

Teď si jenom říkám – kolik asi je takových případů, kdy se staří lidé bojí svěřit s týráním (buď se svěří pozdě, nebo dokonce vůbec). Kolikrát se asi stane, že starý člověk zemře, vzpomínky na ubližování zemřou s ním a tyrani si vesele pobíhají po svobodě a nezřídka po svých obětech zdědí i tučný majetek. Řešení tohoto problému ovšem nebude snadné. Nestačí jen zpřísnit tresty za týrání starých lidí (i když i tento návrh bych rozhodně podpořil). K tomu, aby podobné případy skončily, je v první řadě potřeba, aby se sami ti, kdo týrání zažijí, nebáli svěřit svému okolí a případně se obrátit i na policii. (A zdaleka tu nejde jen o tělesné týrání, to psychické dokáže být ještě zákeřnější a navíc se hůře dokazuje oproti tomu tělesnému, kde si modřin a dalších zranění okolí zpravidla všimne.) Stejně tak bychom si my všichni měli více všímat, co se okolo starých lidí v našem okolí děje. Pokud jsou nápadně zamlklí po každé návštěvě některého z jejich potomků, může to naznačovat, že se děje něco nekalého. To vše mě přivádí ke klíčové myšlence: Co v lidech opravdu je, poznáte nejlépe z toho, jak se chovají ke svým rodičům ve stáří. Pokud někdo neváhá psychicky deptat ty, kdo se již nemohou bránit a kdo jej přitom v minulosti pracně vychovali, značí to tu nejpodlejší možnou povahu plnou zloby. Dobrou zprávou ovšem je, že tito tyrani sami přispívají k tomu, aby jednou dopadli jako jejich oběti. Je známo, že děti do svých vzorců chování vstřebávají návyky, které vidí ve svém okolí. A proto platí jednoduchá poučka: To, jak se chováme k našim rodičům, se nám jednou vrátí, protože podobně se i naše děti budou chovat k nám. Jan Sedláček, Rokycany