Praní prádla na kameni v potoce mělo sice něco do sebe, Oldřich s Boženou by mohli vyprávět, ale valcha představovala svého času vítané ulehčení. V rukou muzikantů dixielandových kapel skončila poté, co se ukázala jako slepá vývojová větev. Nahradily ji čím dál propracovanější stroje na praní. Nejprve na ruční pohon, později elektrické. A také čím dál chytřejší.

Cesta k technickým vymoženostem

„První patent na ‚prací stroj‘ byl udělen v Anglii roku 1691, od něj ale vedla ještě dlouhá a složitá cesta k pračkám, jak je známe dnes. Tedy takovým, do nichž prádlo jen vložíme a ony se o zbytek postarají v podstatě samy,“ připomíná Roman Tvrzník, předseda představenstva kolektivního systému pro sběr a recyklaci vysloužilých spotřebičů Elektrowin.

Roku 1851 přišel Američan James King s vynálezem bubnu pro ručně poháněné pračky, který se v některých přístrojích využívá dodnes. Ruční pohon pracích bubnů pak zkoušeli někteří konstruktéři nahradit benzínovým motorem.

Podle historiků patří titul vynálezce praček Američanu Williamu Blakstoneovi. Ten pro svou manželku vyrobil roku 1874 „High Speed Rotary Washing Machine“ a posléze se stal vůbec prvním výrobcem praček na světě. Voda na praní v jeho výrobcích se však stále ohřívala odděleně na kamnech, i když některé modely umožňovaly díky kovovým bubnům ohřívání vody pod ním, zatápělo se uhlím nebo dřevem, prádlo se tak mohlo vyvařovat přímo v pračce.

Elektřina, časovače, spínače

První pračku poháněnou elektřinou vyrobil v roce 1906 americký inženýr Alva John Fischer. Na trh se jako první dostala roku 1908 elektrická pračka s názvem Thor společnosti Hurley Machine Company z Chicaga.

Roku 1930 se pak objevily první automatické pračky, do kterých byly zabudovány tlakové snímače, tepelné termostaty a časovače. Roku 1937 byla vynalezena plně automatická pračka, měla ovšem spotřebu 150 litrů vody a udržovala teplotu vody v rozmezí 55 až 70 °C. V roce 1950 byl vynalezen časový spínač, jednotlivé úkony byly prováděny v jednom bubnu a byly řízeny nastavitelným programátorem. První automatické pračky naší výroby spatřily světlo světa již v roce 1957 v závodě Romo ve Fulneku.

20 tisíc tun za rok

Jen za loňský rok shromáždil Elektrowin prostřednictvím své sběrné sítě, která čítá na 15 tisíc míst, 45 160 tun starého elektra. Velké spotřebiče, jako právě pračky, ale také myčky nádobí, bojlery nebo sporáky, představovaly skoro polovinu (20 843,059 t) tohoto množství.

„Odevzdávání vysloužilých spotřebičů na těchto místech vždy bylo a stále je možné zdarma,“ připomíná Tvrzník. Jedině odtud se navíc podle něj staré elektro dostane k certifikovaným zpracovatelům, kteří zajistí jeho ekologickou recyklaci.

Eliška Paulová