Hutník a Výhybkář, tak se říkalo obrovským sochám na plzeňském hlavním nádraží, svědkům všech odjezdů školních i jiných výletů. Oba zlidovělé názvy jsou ovšem nesprávné. Hutník, vzácněji také Slévač, se oficiálně jmenuje Kovodělník či Tavič a Výhybkář je ve skutečnosti Železničářem. A to už od roku 1956, kdy ozdobili vestibul nádraží, obnoveného po zásazích bomb na konci války. Tehdy neslo jméno tzv. prvního československého dělnického prezidenta – Gottwaldovo.

Zámek v Nečtinech a Cesta andělů.
Magická Cesta andělů a romantické okolí zámku. Nečtiny ukrývají kouzelná místa

Obě sochy plně odpovídají tehdejšímu oficiálnímu stylu, socialistickému realismu, který se nazýval sorela. O to více překvapí životní příběhy tvůrců Železničáře, které rozhodně neodkazují k vzorným soudruhům budovatelům lepších zítřků. Ba naopak! Autor Kovodělníka je na tom „kádrově“ výrazně lépe! Byl jím Ladislav Novák. Narodil se v dělnickém Kladně. Vyučen: malířem pokojů. Později studoval na Ukrajinské akademii. Pozor, nacházela se v Praze a založila ji elita ukrajinské emigrace, prchající před ruskou revolucí. Vzdělání završil na Akademii výtvarných umění. V podobném duchu tvořil po únoru 1948 všechny své sochy ve veřejném prostoru. Nutno poznamenat, že řemeslně velice kvalitně. Tři roky před dokončením Kovodělníka se stal laureátem státní ceny Klementa Gottwalda.

Tvůrci Železničáře nabízejí docela jiný příběh. Sochař Karel Čermák byl členem skupiny MS 58. V roce 1958 jej okouzlilo slavné bruselské EXPO!. Jeho přítel a spoluautor plzeňské sochy, Václav (Vjačeslav) Irmanov, se díky Expu zamiloval do pojetí soch, které tam představili významní západní umělci. Leč jeho sochy vytvořené v západním duchu rozbili demonstrativně kladivy jeho uvědomělí socialisticko-realističtí kolegové a následoval zákaz činnosti.

Snímky z cestování Kanadou.
Slušní lidé, vydatné srážky, ale i vůně marihuany v ulicích. Takový je Vancouver

V osobních spisech měl ovšem jednu ještě zásadnější skrvnu. Do Prahy přišel roku 1938 za otcem, který tam jako bělogvardějec emigroval kvůli socialistické revoluci v Rusku. Otce však měsíc po Vjačeslavově příjezdu unesla sovětská tajná služba, NKVD, která jej v Praze již delší čas sledovala. O tatínkově smrti v gulagu se Vjačeslav dozvěděl teprve během 50. let. Protože byl mladíkem mnoha talentů, v předválečné Praze rozhodně nezapadl. Dostal se na studia sochařství ke slavnému profesorovi Janu Laudovi. Okouzloval ho jazz a uplatnil se i jako swingový zpěvák. Později ovšem vadilo, že zpívá anglicky! Byl také hercem, ztvárnil třeba lupiče s kytarou v parodii Rudolfa Hrušínského a Františka Salzera Pancho se žení. Objevil se v progresivní sci-fi Ikarie XB – 1 nebo Vláčilově Holubici. I řadě dalších snímků. To, že patřil ke známým osobnostem, ho trochu chránilo, aby s ním státní orgány nezametly ještě víc, než jak učinily.

Coby sochař mohl pracovat hlavně ve spolupráci se svými nezakázanými přáteli a bez uvedení jména. V 60. letech politické ledy poněkud povolily, leč po roce 1968 za své postoje Irmanov dostal doživotní zákaz tvorby. To se opět snažili nabourat jeho přátelé, kteří jeho díla vystavovali v rámci skupinových programů. Jeho plastiky ozdobily nakonec i veřejný prostor.

Návštěva Zoologické zahrady v Plzni.
Co nového v plzeňské zoo? Spousta mláďat a rozdovádění medvědi

Ač nepatřil k undergroundu, jeho tvorbu oceňoval také guru alternativní kultury - Ivan Martin Jirous řečený Magor. Po roce 1989 byl Václav Irmanov již vážně nemocen a vystavovat odmítal. Za plzeňskými socham stojí i možná překvapivé osudy jejich tvůrců. Tavič s Železničářem však skrývají ještě jedno tajemství! Zatímco Taviče odlili do bronzu, Železničář je sádrový a pokrývá ho pouze patina imitující bronz. Velcí zvědavci se o tom mohou přesvědčit poklepem.

David Růžička