Z Dolní Lukavice byly v roce 1942 do Klatov a poté do koncentračního tábora v Terezíně deportovány transportem Cd rodiny Blochova a Schanzerova. Z lukavických Židů holocaust přežila jen Zdeňka Blochová.

Členové rodin, jmenovitě Hynek Bloch (*1876), Regina Blochová (*1886), Heřman Schanzer (*1891), Elsa Schanzerová (*1901), Josef Schanzer (*1927), byli následně 20. ledna 1943 transportem Cq z Terezína deportováni do Osvětimi, kde zemřeli v plynové komoře.

V evidenci obětí holocaustu, vedené Židovským muzeem v Praze najdeme jméno Jiří Schanzer (*1921), který v roce 1940 odešel z domova a vstoupil do odboje. Při pokusu o přechod maďarských hranic padl do rukou gestapa. Byl odvlečen na Slovensko a Moravu, vězněn v Uherském Hradišti a v Brně. Zemřel 27. května 1944 v koncentračním táboře Buchenwald. V evidenci však nenajdeme i jméno Zdeňky Blochové (1908-2004).
Vystudovala Obchodní akademii v Plzni. Krátce po maturitě v Měšťanské Besedě v Plzni seznámila se svým budoucím manželem o deset let starším Ing. Oskarem Josefem Smejdou (1899-1974), který v té době pracoval ve Škodových závodech. V roce 1928 se vzali a o sedm let později se jim narodila dcera Ivana (provdaná Owe). V Plzni žili do roku 1937, kdy byl Oskar povolán do Prahy. Problém byl manželský slib se Židovkou. Nacisté chtěli, aby se s ní rozvedl, tím by nemusel do pracovního tábora, on to ale neudělal, a tak musel odejít do německého pracovního tábora v Klettendorfu. Pracoval v lomu na kámen za hrozných podmínek. Ani Zdeňka nebyla ušetřena - za druhé světové války pracovala v továrně na německý válečný průmysl. Ráno vstávala v 4.30h a do továrny přes velkou část Prahy chodila pěšky. Židé nesměli jezdit tramvají. Z továrny nacisté dělnice posílali do koncentráků.

Dcera Zdeňky Blochové sdělila: „Před odchodem je však čekala zdravotní prohlídka, aby do tábora nikdo nezanesl nějakou infekci. Jeden z lékařů byl Zdenčin dobrý známý. Pokaždé když k němu šla na prohlídku před plánovaným odchodem do Terezína, vždy jí něčím nakazil, aby dostala horečku a nemusela odejít. Takto se odchod několikrát odkládal, až byl konec války a Zdeňka díky těmto metodám přežila hrozné časy a téměř jistou smrt.“

V roce 1950 rodina z politických důvodů emigrovala do Norska. V Norsku se již před dobou usídlili Oskarovy rodiče, kteří v roce 1950 však nežili. V 50. letech ženy v Norsku nepracovali, ale starali se o děti a domácnost. Zdeňka byla šikovná, s maturitou měla mnoho zkušeností, a tak vypomáhala v rodinné firmě v Norsku, kde využila i velmi dobrou znalost němčiny. Zdeňka zemřela v Oslu v roce 2004 ve věku 95 let. Dodnes v Norsku žije její dcera Ivana, její děti a vnoučata. K Dolní Lukavici má rodina vřelý vztah.

Za příspěvek moc děkujeme Evě Horové.