Přemýšlím, jaké vlaky po nich jezdí, kde se nachází začátek jejich jízdy, v jaké cílové stanici končí a koho na té cestě plné výhybek, semaforů, viaduktů a rozličných nádraží vozí.

Ony takové koleje a vlaky jsou svým způsobem vlastně dost podobné našemu životu, který také někde začíná a ať chceme, či nechceme, tak také někde končí. A docela zajímavá (nebo možná až děsivá) je skutečnost, kterou si mnohdy ani neuvědomíme, že jak ten začátek tak i konec našeho života nemáme v našich rukách a vlastně je vůbec nemůžeme ovlivnit. Vždyť začátek naší cesty nám připraví láska našich rodičů, kteří se vůbec neptají, zda se chceme narodit a konec nám pak bez zbytečných odkladů přinese bůhví co, nebo kdo.

Co však již ovlivnit můžeme, je využití té cesty, která nám je mezi těmi dvěma póly života dána, i když nikdo neví, jak dlouhá bude. Víte ono je vlastně skoro jedno, jestli ten náš život spíš připomíná zběsilou jízdu rychlíkem, který nikde nestaví, či jen mnohými zastávkami protkanou pomalou jízdu místní lokálkou. Ono totiž než vlastní rychlost žití je víc důležité, ke komu jedeme, s kým tu cestu podnikáte a od koho odjíždíme. A neméně důležité je, jak s ní na jejím konci budete sami spokojeni.

Věřte mi, že je velkým zadostiučiněním a štěstím, když si v momentě, kdy budete z toho vlaku života vystupovat, řeknete: „Božínku, byla to skvělá jízda tenhle ten život. Sice to občas docela drncalo, často jsem musel přestupovat, mnohdy to mělo mírné zpoždění, ale přesto jsem šťastný a ta cesta za to fakt stála“.

Za zamyšlemí nad životem děkujeme Karlu Kafkovi z Milevska