Sní o tom, že jednou po nich sáhne některá z galerií. „Maluji emoce, přítomnost, to co právě prožívám. Obrazy mi otevírají duši a srdce. Pomáhají mi dostat se do vnitřního klidu a zároveň mě nabíjí energií,“ vysvětluje žena.

Poslepu si vždy vybere čtyři různé barvy, které pak štětci nebo špachtlemi nanáší na plátno. Jejich držení a techniku malování se musela po nedávné operaci naučit. Nebylo to jednoduché.

Kristýna Horváthová leží s covidem na Klinice infekčních chorob Fakultní nemocnice Brno. Není očkovaná.
Leží v nemocnici s covidem. Bez lékařů už bych tu nebyla, říká neočkovaná žena

„Pro mě jako levačku, to byla samozřejmě velká rána. Ale měla jsem na výběr. Buď nádor operovat a přijít o část ruky nebo to nechat být a do tří měsíců zemřít. Už před operací jsem se snažila učit většinu věcí denní potřeby mou slabší, pravou rukou. Řídit auto, zavazovat si boty a podobně. Vše jsem přijala jako výzvu,“ dodává Kepáková.

Malování ji podle jejích slov učarovalo už v dětství. Snila o práci textilní návrhářky. Na vysněnou školu se však nedostala a nakonec vystudovala obor zahradnictví. Barvy a štětce tak uložila na dlouhá léta do skříně. „Ale i při práci v květinářství a na zahradách, jsem tak nějak podvědomě měla malování pořád nablízku. Barvy, různé výsadby nebo vázání svatebních kytic. K malování mě pak naplno vrátil až můj syn,“ vzpomíná výtvarnice, která později podnikala ve zdravé výživě a věnovala se psychokoučinku.

Shledání s dávnou láskou 

Před několika lety synovi zaplatila kurzy malování s lektorkou. O jarních prázdninách plánovali lyžování, ale kvůli velké oblevě z něho nebylo nakonec nic. „Tak jsme tehdy o jarních prázdninách u nás doma malovali a malovali. A syn mi najednou dal do ruky jeho štětec a položil přede mě plátno. Řekl: mami pojď malovat. Já vím, že po tom toužíš. Lidi tě potřebují, už je nejvyšší čas. Bylo to pro mě hodně emotivní, poplakala jsem si. Takové bylo po letech moje shledání s dávnou láskou a nenaplněnými sny,“ říká.

Skládka, kterou vytvářel majitel domu v Žižkově ulici desítky let, konečně zmizí.
Konec hrůzy. Muž v Novém Jičíně shromažďoval odpad 40 let, nyní skládka mizí

Při malování si ráda pouští hudbu a nechává volný průchod aktuálním pocitům a náladě. Často tvoří v období úplňku, kdy je narozená. „Malování mi pomáhá najít odvahu vykročit na cestu ke změně smýšlení a prožívání života ve větší radosti, štěstí, zdraví, hojnosti. Mým snem je, aby moje obrazy někdy v budoucnu visely v některé z galerií,“ plánuje žena.