Deset let bez Havla: Nasměroval nás na západ, vzpomínají senioři z Děčína

„Udělal hodně v tom, že nás nasměroval na druhou stranu, uměl navázat styky. Měl svým způsobem možnosti, protože Havlovi za první republiky byli pojmem. Takže si myslím, že v tomhle byl přínosem. Že se všechno nepovedlo, je pravda. Nebyl tam ale sám a čím více lidí, tím více názorů. Na jejich ukočírování je potřeba mít figuru, to nemůže být jen nějaký hej nebo počkej. A já si myslím, že ty lidi ukočíroval,“ říká o Václavu Havlovi Marcela Pátková z Děčína. Podle jejího názoru navíc tehdy do toho šli s velkým riskem, protože netušili, jak to celé dopadne.

Před Listopadem 89 velká část lidí o existenci Václava Havla neměla nejmenší tušení. Stejně na tom byly ženy, které pravidelně dochází v Děčíně do klubu seniorů v Bezručově ulici.

Chtělo by to teď víc Václava Havla, říká jeho přítel a disident "Guma"

„Později jsme se dozvěděli, že to byl disident, že mu nabízeli, aby vycestoval. A následně se dostal do popředí. Do té doby jsme o něm nevěděli. Nejsme Pražáci, takže se k nám nic nedoneslo, pro nás to byl objev,“ říká paní Jana a další její kolegyně se smíchem říká, že na severu Čech jsou jako odpadlíci.

Zdroj: Deník

Právě získávání informací bylo tehdy pro lidi nejsložitější. Nejspolehlivější cestou bylo jejich předávání osobní cestou od lidí přímo z Prahy, nejčastěji od studentů. Ti jim předávali zprávy také o lidech angažujících se v Sametové revoluci. Mnoho lidí poprvé vidělo Václava Havla na balkonu Melantrichu.

„Chtěli jsme samozřejmě vědět, kdo to je. Z jaké rodiny pochází. Že jeho bratr vystudoval a on nemohl, že má Hrádeček, kde se scházeli disidenti, že má manželku Olgu,“ popisuje paní Jana postupné skládání mozaiky informací. Řada informací se dala zjistit také z tehdy státních médií. Bylo ale potřeba kupovat několik různých novin a fakta si postupně skládat.

Sám by to nezvládl

Podle děčínských seniorek sehrál v Listopadu nezastupitelnou roli, kterou by ale nemohl zvládnout bez týmu lidí kolem sebe. „Měl kolem sebe lidi, na které se mohl spolehnout. Sám by to zvládnout nemohl. Obzvlášť, když tam měl takového plašana, jako byl Pavel,“ říká s úsměvem na tváři učitelka na penzi Marcela Pátková a vzpomíná tak na svoje mládí.

Pavlem totiž myslí Havlova parťáka a herce Pavla Landovského, se kterým se znala z dob studií v Teplicích, kde bydleli na jednom internátu. Paní Pátková v tomto lázeňském městě studovala pedagogickou školu, budoucí známý herec a disident průmyslovku. „Byl to plašan, ale férovej chlap, já na něj nedám dopustit. Když řekl, že něco je červený, tak to bylo červený. Ani to nezrůžovělo,“ dodává paní Pátková.

Petr Uhl: Obhájce slabých a ryzí člověk, po němž zůstane prázdno

Havlova cesta na Hrad, kam jej po jednáních s končící totalitní vládou komunistů zvolil v prosinci 1989 parlament, byla podle dam z děčínského klubu seniorů přirozená. „Muselo to tak skončit, myslím si, že jako nejvýraznější člověk tehdejších událostí se měl stát a stal prezidentem,“ myslí si paní Jana o turbulentních událostí posledních týdnů roku 1989.

Přestože se v Čechách a na Moravě Havel těšil po Listopadu velké oblibě a měl u lidí značný respekt, na Slovensku, kde byly velké separatistické síly, tomu tak nebylo. I to byl jeden z důvodů, proč děčínské seniorky myslí, že nemohl zabránit rozpadu Československa. U jeho faktického zániku už jako hlava státu ale nebyl, v létě roku 1992 na svou funkci rezignoval. O několik měsíců později se na Hrad vrátil jako prezident již samostatné České republiky.

„Asi si řekl, že nic jiného mu nezbývá. Přeci jen ve světě už byl známý a věděl, že se nějaký přínos se od něj čekat dá. Podle mne do toho šel z tohoto důvodu,“ uvažuje nad možnou motivací k návratu do prezidentské funkce, byť již v jiné zemi, Pátková.

Příliš rychlá svatba

Nejvíce na renomé ztratil Havel při navracení majetku, který jeho rodině ukradli komunisté, a při následných tahanicích. Neprospěla mu v očích děčínských dam ani rychlá druhá svatba, kdy si krátce po smrti své první ženy Olgy vzal Dagmar Veškrnovou. Tu nepovažují za adekvátní náhradu za Olgu Havlovou, která se těšila u lidí všeobecnému respektu.

Zemřel novinář a bývalý disident Petr Uhl. Bylo mu osmdesát let

Přehnaná byla podle paní Jany i první Havlova amnestie v roce 1990. Ta měla dostat na svobodu lidi odsouzené komunistickými soudy, i když se mnohdy jednalo o běžné kriminálníky, na jejichž odsouzení povaha režimu neměla vliv. „Vzali to šmahem, to mu hodně uškodilo. Mělo to platit pouze na lidi odsouzené z politických důvodů. Ne na zloděje nebo násilníky, ti se ale brzy vrátili zpátky,“ dodává paní Jana.