Je krátce před čtvrtou hodinou odpoledne, když se nad jednou ze stojánek letiště v Pardubicích na plné obrátky roztáčí rotory vrtulníku Bo 105A. Za jeho kniplem sedí žijící letecká legenda, čtyřiapadesátiletý Felix Baumgartner. Za chvíli se se svým strojem zvedá do výšky. A prakticky hned předvádí looping, tedy prvek, kdy celá vrtulník převrátí na záda. Pak následuje střemhlavý let dolů, kdy stroj vyrovnává těsně nad zemí.
„Tak jestli tohle udělá i se mnou, nevím, zda jsem udělal dobře, že jsem si k obědu dal plátek tlačenky,“ honí se mi hlavou, když sleduji tyto kousky, které staví na hlavu i gravitační podstatu vrtulníku.
Po prvotním šoku, kdy mě tak trošku mrzí, že jsem kývl na nabídku se s tímto „bláznem“ proletět, dosedá Felix zpět na plochu a s úsměvem od ucha k uchu nás zve na palubu.
Prvotní strach a obavy střídá pocit malého kluka, který se už od ledna těší na Vánoce. Odzbrojující je i pilotův úsměv, nad kterým jsou vidět dvě pekelně se soustředící oči. „Nemáte se čeho bát, jen to trošku cukne, až budeme stoupat,“ tiší mé obavy a hned začíná s kontrolní věží řešit další plán letu.
Očekávání věcí budoucích
Stoupáme nad pardubické letiště v očekávání věcí budoucích. Připravuji se na první looping a případnou „vykládku“ tlačenky. Nic z toho však nenastává. Pozoruji Felixovy ruce. Otáčí se a šibalsky na mě mrká.
Cukne kniplem a už se celý stroj naklání. Mám šimrání v žaludku, ale nic, co by se nedalo přežít. Následuje dalších několik otoček, ale jen ve vertikální rovině. I tak je zajímavé být téměř přitisknut k postrannímu okénku helikoptéry a dívat se na hemžení tam dole na zemi.
Letět s Felixem Baumgartnerem byl nezapomenutelný zážitek
V tu chvíli mi na mysl tanou slova mého slavného pilota, která pronesl krátce poté, co se spustil ze stratosféry. „Člověk se musí dostat hodně vysoko, aby porozuměl tomu, jak moc je malý,“ řekl tehdy. A dodal, jako by se vlastně nic nestalo: „A teď jdu domů.“ Zatímco mi tato slova zní v hlavě, i my jdeme dolů.
Felix nás šetří. Na zem dosedá tak, jako by nás chtěl uložit ke spánku. Dýchám a teprve teď se na něj odvažuji promluvit.
První co mě napadá, mě ještě vrací do kokpitu, kdy se v jednu chvíli zdálo, že s námi provést nějakou lumpárnu. „To se mohlo jen zdát, ale opravdu jsem neměl nějaké cukání. Určitě by se vám to líbilo, ale já jsem věděl, co si můžu a nemůžu dovolit,“ říká s úsměvem Felix.
Návrat do minulosti
Bez mrknutí oka odpovídá i na další otázku, která se vrací o jedenáct let nazpět k jeho rekordnímu skoku. Zatímco všichni chtějí znát jeho pocity při samotném skoku, já směřuji dotaz na čas před tím a co se mu honilo hlavou. „Nic. Měl jsem tolik práce, že jsem nemohl prakticky na nic myslet a soustředil jsem se jen na budoucí minuty,“ vzpomíná Baumgartner.
Všechny pak ubezpečuje, že další rekordy už neplánuje. „Tak jako už nikdo nikdy nevstoupí poprvé na Měsíc, já jsem si svůj Měsíc také už dobyl. A nepotřebuji další rekordy. Docílil jsem všeho, čeho jsem chtěl. A to stačí,“ ujišťuje muž.
17
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
