„V prvním poločase jsme hráli velmi dobře. Vypracovali jsme si několik vyložených šancí, které jsme proměnili a zaslouženě jsme vedli,“ pochvaloval si Javůrek obraz hry i výsledek prvního dějství, který vyzněl naprosto jednoznačně ve prospěch dlažovských fotbalistů (poločasový výsledek 4:0).
Sám ale pak uznal, že druhý poločas už byl naprosto vyrovnanou záležitostí. „Výsledek nakonec úplně neodpovídá tomu, co se na hřišti dělo, rozhodně to nebyl jednoznačný zápas. Nám třeba několika skvělými zákroky pomohl brankář,“ poznamenal kapitán týmu TJ Sokol Dlažov.
close
info
Zdroj: Deník/Milan Kilián
zoom_in
Fotbalisté Dlažova (na archivním snímku hráči v červených dresech).
V loňské sezoně byl Dlažov vůbec nejhorším mužstvem celého okresu, letos by ale chtěl prorazit o něco výše. „My jsme loni měli opravdu špatnou sezonu. Moc se na náš fotbal ani nedalo dívat. Letos jsme si žádný cíl nedali, ale ze všech cítím, že bychom chtěli hrát lepší fotbal než v loňské sezoně a nebýt jen do počtu,“ přeje si Javůrek. Faktem je, že Dlažov v létě posílil, a tak dílčí cíl malého vesnického fotbalového klubu nemusí být pouhou utopií.
„Přišel brankář Petr Kodeš, který je podle mě jedním z nejlepších gólmanů v této soutěži. Tým doplnil zkušený Josef Dulka, navíc se nám uzdravilo několik kluků, kteří celý ročník promarodili. A to by mělo být znát,“ míní borec, který se narodil v Ústí nad Labem, ale do Dlažova odešel před šesti lety tak nějak povinně. „Je to jednoduché. Moje manželka totiž pochází z Klatovska. Její táta – můj tchán, se v Dlažově stará o fotbal snad už čtyřicet let. Takže když jsem si chtěl Elišku vzít, musel jsem začít hrát za Dlažov fotbal. A zatím nám to vydrželo – manželství i fotbal,“ směje se Javůrek.
Na fotbalový zápas do Dlažova dojíždí přes 100 kilometrů
Ten si prostředí v malé obci nedaleko Bezděkova či Janovic nad Úhlavou nemůže vynachválit. „Parta je tady výborná. Máme takové zdravé jádro, které spolu hraje už delší dobu. Většina nových kluků, kteří přicházejí, v pohodě zapadne. Kluci, kteří jsou tu déle, tuží po zápasech partu ve zdejší hasičárně. Tam se vždycky posedí, rozebere se utkání a popovídá se úplně o všem možném,“ vypráví Štěpán Javůrek spokojeně. „Jen to dojíždění na zápasy je někdy náročné. Přece jen: mám to na fotbal 140 kilometrů,“ vysvětluje dlažovský fotbalista, který žije v Chodově na Krušnohorsku. Ale co by pro fotbal (a svou milovanou ženu i jejího tatínka) neudělal.
Přestože geny Javůrka předurčují spíše k jinému míčovému odvětví, fotbal si zamiloval. „Pocházím z volejbalové rodiny, ale začínal jsem s fotbalem. Hrál jsem v Chomutově za žákovská a dorostenecká družstva, pak ale zvítězil volejbal. K fotbalu jsem se vrátil až před šesti lety, kdy jsem začal hrát právě tady v Dlažově. Dneska mě mrzí, že jsem fotbal nehrál a měl od něj takovou pauzu, protože mě strašně baví. Je to nejlepší sport a mám radost, že pořád ještě jakžtakž stíhám,“ podotýká Javůrek s tím, že nejpopulárnější sport planety už nehodlá „jen tak“ opustit a chce jej hrát tak dlouho, dokud to jen půjde.
(Ne)obyčejný život spisovatele Štěpána Javůrka
A co Štěpán Javůrek dělá kromě fotbalu? Velmi rád běhá, čte a věnuje se historii Krušných hor. „Máme také psa, kterému se věnujeme, a když to trochu jde, tak cestujeme,“ vyjmenovává další koníčky. Mezi jeho vůbec největší hobby ale patří kreativní tvorba textu. Štěpán Javůrek se totiž živí jako spisovatel.
close
info
Zdroj: archiv Štěpána Javůrka
zoom_in
Severočeský rodák se svým čtyřnohým mazlíčkem.
„Život spisovatele je ale úplně stejný, jako jakýkoliv jiný. Vše má svoje pro a proti. Spíš jde o to, žít život naplno, ať už člověk dělá jakékoliv povolání. A o to se snažím,“ konstatuje sympatický chlapík, který letos vydává svou třetí knihu. Ta se jmenuje Sudetský dům a křest má už v září.
Fotogalerie: Když jsem si chtěl Elišku vzít, musel jsem začít hrát za Dlažov, culí se Javůrek
„Sudetský dům je příběh, který se odehrává v pohraničí krátce po skončení druhé světové války. Je to příběh české rodiny, která přijde osídlit dům v pohraničí. Problém je, že v tom domě stále žijí Němci, kteří čekají na odsun. A tak tam obě rodiny musejí po určitou dobu žít společně. Zdá se to neuvěřitelné, ale takové situace se po válce skutečně stávaly,“ prozradil kanonýr Klatovského deníku Štěpán Javůrek děj svého nejnovějšího díla.
Medailonek kanonýra Deníku Štěpána Javůrka
V jakém století byste chtěl žít? Jsem šťastný tady a teď, neměnil bych. Váš hrdina? Máma a táta. Jakou nejlepší radu vám dali rodiče? Že bez práce nejsou koláče. Bohužel jsem jim dlouho nevěřil.
Místo, kam se chodíte „schovat“? Když se potřebuji schovat, běžím do hor. Jaký talent byste chtěl mít? Umět zpívat. Oblíbená knížka? Údolí rozhodnutí od Marcie Davenportové. Co vás dokáže vytočit? Leccos. A čím větší banalita, tím snáze. Naštěstí mě to vždy rychle přejde.
Čeho se nejvíc bojíte? Osamělosti. Vaše motto? Nakonec vždycky všechno dobře dopadne. A když ne, tak to ještě není konec.
