Kliknutím zvětšíte
Jedním ze dvou žijících pánů, kteří tehdy nastoupili, je Ladislav Pokorný. „Odehráli jsme hodně dobrých zápasů. Ale Barcelona byla asi nejvýš,“ vypráví ve svém hradeckém bytě. I ve čtyřiaosmdesáti je ve formě, každý den chodí. Až se na něj jeho paní zlobí vždyť dá až patnáct kilometrů.
Ohromil vás Camp Nou?
Už když jsme přišli do šatny, tak jsme otevřeli hubu, jak se říká. V šatně bazén, každý z nás měl hezčí křeslo než doma. Ani jsme nevěděli, jak se chovat. Pak nám přinesli pití, samozřejmě ne lihoviny. (směje se) A řekli: Běžte trénovat. Takový trénink jsem nikdy nezažil, byli jsme uvolnění, gól bychom dali i z mrakodrapu.
Takže jste ani nepocítili strach?
Ne, měli jsme radost. My jsme měli velkou sílu v kolektivu, ve srandě i v povinnosti. Často jsme hráli v cizině s Juventusem, Rapidem Vídeň, v Číně, Rusku.
A druhý den přišel na řadu zápas…
Šli jsme po schodech a nastoupili jsme do tmy. Najednou se rozsvítily reflektory a lidi začali řvát. To byl hukot… 130 tisíc lidí! U nás jich chodilo maximálně dvacet. Cítil jsem takové to chvění.
V Barceloně jste prohráli 0:4. Byla o tolik lepší?
Asi nás ovlivnil ten nástup. Během chvíle jsme dostali dva góly a až potom jsme začali hrát. Báli jsme se Kubaly. To byla osobnost, dneska má před stadionem sochu.
Bavili jste se s ním?
Pozdravili jsme se, bavil se s ním jen Jirka Hledík, ten se s ním znal víc.
A co Luis Suárez, držitel Zlatého míče za rok 1960?
Fotbalově byl nad námi. Všichni měli daleko větší sebevědomí než my. Bylo znát, že Hradec přijel do Barcelony…
Jak se k vám chovali?
Absolutně nebyli povýšení. I když to byla taková esa, nedělali posměšky. Nepřicházelo v úvahu, že by hráli třeba na housle. Brali nás jako rovnocenného soupeře.
Odveta proběhla v Praze, nikoli v Hradci. Vadilo vám to?
Jeden den jsme přijeli, druhý šli na zápas. Ani jsme si to na Strahově neprohlídli. Tam se nastupovalo z tunelu, to byl taky šok. Ale lidi, přišlo jich 45 tisíc, fandili nám. Škoda, že jsme je nepotěšili. Měli jsme na víc.
Vy jste remizovali 1:1 s Barcelonou a byli jste naštvaní?
Byli. Kvůli divákům i sobě.
Barcelona byla tým profesionálů. To vy asi ne, že?
Měli jsme vypsané prémie 90 korun za remízu, 120 za vítězství. Za titul jsme dostali 350. Proti Spartě a Slavii to bylo nebe a dudy. Já jsem dělal u Stavomontáží, vyráběl jsem rozvaděče. Od šesti do dvou jsem byl v práci, pak se otřepal a šel na trénink.
Jak často jste trénovali?
V úterý a ve čtvrtek. A občas v pátek, ale to jsme se jen proběhli a dali si bago.
Přesto jste vyhráli ligu a dostali se mezi nejlepších osm týmů Evropy.
Bylo nás šestnáct. Jeden zastupoval druhého a měli jsme svou úroveň.
Jak v Hradci nosili mistry
Nikomu jinému se to nepodařilo. Jen Hradci Králové. Votroci jsou jediným klubem historie, který jako nováček vyhrál první ligu. Stalo se v roce 1960. A Ladislav Pokorný byl u toho. „Vůbec nás nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát,“ přiznává čtyřiaosmdesátiletý pamětník.
Jenže: povedlo se. Po podzimu byl Hradec přitom až na šestém místě, na první Duklu ztrácel pět bodů, což byla při dvoubodovém systému slušná propast. Na jaře však přišla velká jízda a jasno bylo po předposledním 25. kole, po domácí výhře nad Nitrou.
„Jen jsme se umyli, převlékli a fanoušci už na nás čekali. Nesli nás na ramenou přes staré město až do restaurace Avion,“ líčí Pokorný. „Já jsem byl naštěstí hubenej, se mnou moc práce neměli,“ usmívá se. V Avionu, vyhlášeném to podniku, se však velká veselice nekonala. „Dali jsme si večeři a šli jsme s Marií domů. To jsme byli ještě svobodní. Teď už jsme spolu šestapadesát let.“ I to je mistrovský výkon.
90
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
