Kliknutím zvětšíte
Vyrůstal v Uherském Hradišti, své první fotbalové štěstí však našel v Ostravě. Šestiletá štace ve dvou obdobích ve Vítkovicích odstartovala hvězdnou kariéru někdejšího obránce Miroslava Kadlece, kapitána stříbrného národního týmu z mistrovství Evropy 1996. „Na Vítkovice nedám dopustit,“ přiznal u příležitosti sobotních oslav sta let klubu v rozhovoru pro Deník.
Dres si oblékl, do zápasu vítkovických legend proti Sigi Teamu (3:3) ale nezasáhl. „Už asi rok nechodím hrávat. Nemám zdravotní problém, ale nebaví mě to. Když nechodíte pravidelně, akorát se zraníte. Radši si zajdu na tenis, golf, nebo si zacvičit,“ dodal.
Jak tedy vzpomínáte na Vítkovice?
Jen v dobrém. Přišel jsem v roce 1983 z Uherského Hradiště, z divize, což je o tři třídy níž, a najednou jsem hrál ligu. To bylo podle mě něco výjimečného, dnes to snad ani není možné. Proto na Vítkovice nedám dopustit. Pak jsem odešel na vojnu, i po návratu se tady hrál slušný fotbal v horní polovině tabulky.
Angažmá v Ostravě tak řadíte ve své kariéře vysoko, že?
Hodně vysoko. Víte, já těch klubů za tolik nevystřídal, i když v závěru kariéru už jo. Nejúspěšnější část kariéry jsem měl v Německu, protože dva bundesligové mistrovské tituly, to snad žádný jiný Čech nemá, do toho pohár a superpohár. Ale hned po Kaiserslauternu jsem měl nejlepší období ve Vítkovicích.
Třeba v Chebu jsme hráli pěkný fotbal, ale úspěchy jsme za dva roky, kdy jsem tam byl, moc neměli. Spíše jsme se pohybovali kolem pátého šestého místa. Drnovice a další kluby už pak byly v závěru, abych si prodloužil kariéru. Vítkovice mi navíc umožnily, abych po mistrovství světa v roce 1990 odešel do zahraničí. Také si ale myslím, že ze mě klub docela profitoval.
Jak konkrétně?
Tak vezměte si, že za mě dostaly odstupné asi 900 tisíc marek, což bylo asi 25 miliónů korun. Na tu dobu to byly velké peníze.
Jak jste se vůbec v roce 1983 objevil zrovna zde?
Měl jsem jít na vojnu do VTJ Tachov, měl jsem dokonce už i povolávací rozkaz, ale přišel za mnou prezident vítkovického fotbalu. Zajímala se o mě i Slavia, ale Vítkovicím se na dlouho zranil Jáno Moravčík a potřebovaly stopera. Řekl, že mě chtějí koupit s tím, že zařídí, abych byl přijat na Vysokou školu Báňskou, tím pádem jsem vrátil povolávací rozkaz a přestoupil.
Za kolik?
Asi dvacet tisíc korun.
Takže na vás po sedmi letech Vítkovice pořádně vydělaly…
Samozřejmě. (úsměv)
S dvouletou pauzou jste působil ve Vítkovicích v letech 1983 až 1990. Nemrzí vás, že jste se vrátil hned po mistrovské sezoně?
Mrzí nemrzí, prostě to tak bylo. Do Vítkovic jsem zpátky musel. Klukům se tehdy dařilo, hráli dobře, ale mám takovou perličku.
Povídejte…
Ještě když jsem byl v Chebu, tak u nás Vítkovice právě v mistrovské sezoně prohrály. Poprvé asi po dvaceti zápasech. Potom mi kluci nadávali, že jsem pomohl jim to ukončit. (usmívá se) Prohráli tehdy 0:2, to si pamatuju. Ale pak jsem se vrátil a mohl jsem hrát tady Pohár mistrů. To byl vrchol moji kariéry tady v Česku, protože jsme hráli s PSG, nebo Portem, které tehdy vyhrálo celou soutěž, ve finále zdolalo i Bayern. My tak byli jediní, kdo Porto i s jejich největšími hvězdami dokázal porazit. Tady na tomto hřišti ve Vítkovicích. (ukazuje)
Sledujete Vítkovice i dnes?
Určitě. Sice ne detailně, protože už třináct let pracuji pro agenturu Sport Invest, kde se snažím domlouvat a starat se o naše hráče a především se soustředím na německý fotbal, ale mám přehled i o Vítkovicích. Vím, že ještě nedávno byly v nižších soutěžích, teď se zase vyškrábaly do druhé ligy, mají slušné výsledky, což je fajn, tak snad jim to půjde takhle dál. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
