První vlaštovkou byl roku 1993 příchod podnikatele Jiřího Vracovského. Přivedl trenéra Altmana a díky finanční injekci posílil hráčský kádr. „Pamatuji si na jména Havel, Polášek, Korda nebo Martin Sefzig, který se vracel z České Lípy,“ zavzpomínal zkušený funkcionář Pavel Grimm. Brzy následoval posun mezi krajskou elitu, a to už u toho byl lodivod Zbyněk Krejčí i silný mecenášský tým (Luboš Mašek, František Hlad atd.).

Při častých a mnohdy nečekaných změnách na trenérské lavičce se brzy nevděčné funkce ujal exligista Ivan Bican. S asistentem Vildem to dotáhl k vítězství v regionálním kole poháru a skvěle sestavené mužstvo se netajilo divizními ambicemi. V prvních dvou kolech poháru ve Volduchách FC porazil SK Plzeň a Tachov. „Díky tomu jsme si zahráli s Viktorií Plzeň. I přes prohru 0:4 to považuji za nejlepší duel a zároveň poslední ročník, který jsme odehráli s místními hráči, “ vzpomíná Jiří Kořínek.

V sezoně 1997/1998 sledovalo celé Plzeňsko souboj FC a Chlumčan. Elitní tandem výrazně převyšoval protivníky a o prvenství si to rozdal při památném utkání v Husových sadech. Dorazilo sem více než tři tisíce lidí (těch oficiálně platících bylo 2 600) a Keramici se radovali z těsné výhry 2:1. O vítěznou trefu se postaral Antonín Dvořák, bývalá opora plzeňské Viktorie. V konečném účtování jižané přeskočili Rokycany o jediný bod!

Následující ročník byl téměř kopírák. Rokycany znovu patřily mezi medailisty, ovšem stopku jim vystavila nejtěsnější prohra 1:2 v Klatovech. Na střídačce se Zdeňkem Michálkem, který musel v 90. minutě překousnout vyloučení Juriny a v nastaveném čase rozhodující zásah domácího Jánského. Mohlo by se zdát, že vedení FC a hráči složí zbraně. Jenže přišel pravý opak, podpořený přítomností kouče Jiřího Lopaty a příchodem několika hvězd: Miky, Chvojky, Peteříka, Smetany, Vaigla, Nicklase, atd. Není divu, že přeborem prošel kádr FC suverénně. Vyhrál 27 zápasů, ve třech remizoval a nepoznal hořkost porážky. Před druhými Vejprnicemi měl náskok 21 bodů. „Vzpomínám na skvělou partu. Od lidí z klubu, až po fanoušky. První divizní sezonu chodilo pravidelně až tisíc diváků,“ vrací se myšlenkách další z opor Radek Schveinert, který v Rokycanech působil mezi roky 1998 a 2005.

Rok 2000 byl významný nejen pro astronomy, ale také pro fanoušky rokycanského fotbalu. Nováček divize se zmíněnými borci byl pasován na jednoho z favoritů. Což potvrzoval a jedinou překážkou se stalo Dynamo České Budějovice B. Po podzimu Jihočeši vedli o pět bodů a suverénní postavení pak potvrdili v Husových sadech. Porazili tu Rokycany 2:1, když tříbodový zisk potvrdil pozdější reprezentant Sivok.. Pikantní je, že i v první vzájemném duelu obranu Rokycan dvakrát pokořil kanonýr Lafata.

Následující ročník – s trenérem Borisem Kočím – byl obdobný. Sen Rokycan o postupu do třetí nejvyšší soutěže se rozplynul v konfrontaci se zálohou Marily Příbram, za níž řádil například Zápotočný. Tím prakticky skončila úžasná éra celku, který měl předpoklady usadit se pevně v ČFL. Někteří hráči se rozhodli pro odchod do SRN nebo jiných tuzemských oddílů a útlum vrcholil návratem do kraje v roce 2004. Dlouho pak trvalo, než se Rokycany opět podívaly do sousedních krajů.

Přesto lze na přelom tisíciletí vzpomínat jen v dobrém. Nejen kvůli výsledkům, ale také s ohledem na přeměnu areálu. Firma SUPTel, výrazně se podílející na chodu klubu zvolila mezi své aktivity renovaci fotbalových hřišť. Na vlastní kůži to poznal povrch obou ploch FC. Rekonstruované byly kabiny a polovina tribuny byla osazena sedadly ze stadionu pražské Sparty.