Do charitativního fotbalového mače v Dobřanech zasáhli také Špačkové. Otec a syn z Rokycan, oba hokejoví obránci a od nedávna shodně mistři světa.
Starší Jaroslav, olympijský vítěz a trojnásobný světový šampion, byl nehrajícím kapitánem týmu osobností, zatímco David, čerstvě zlatý z Prahy, likvidoval útoky soupeře z celku Bez frází.
„Občas si fotbálek dám, rád ho hraju třeba při rozcvičce před hokejovým zápasem. Ale i když fotbal na velkém hřišti mě trochu míjí, tak když šlo o dobrou věc, neváhal jsem,“ říkal 21letý bek, v zámořské AHL hráč Iowa Wild, což je farma celku NHL z Minnesoty.
close
info
Zdroj: Deník/Zdeněk Soukup
zoom_in
Hokejoví mistři světa Jaroslav a David Špačkovi.
V Česku stále doznívá triumf hokejové reprezentace na mistrovství světa. Jaké pro vás minulé tři týdny byly?
Nepopsatelné. V nároďáku se vytvořila skvělá parta a po 14 letech se nám povedlo zase vyhrát mistrovství světa. Neskutečný úspěch, velmi si toho vážím.
Jaké byly oslavy?
Bouřlivé. Někteří kluci už něco vyhráli a ukazovali nám, jak se má slavit. Snažil jsem se držet tempo, ale když už toho bylo moc, šel jsem raději spát.
Napadlo vás po návratu ze zámoří, že si zahrajete na šampionátu v Praze a k tomu získáte zlato?
Ani náhodou. K nároďáku jsem se připojil hned po příletu, ani jsem nebyl doma, a hned jsem hrál první přípravný zápas v Bratislavě. Docela se mi dařilo a nakonec z toho vyšla finální nominace. Už za to jsem byl rád. A že jsme to dotáhli až do zlatého konce, bylo moc krásné. Něco úžasného.
Národní tým hrál zápasy před vyprodanou O2 arénou. Co s vámi bouřlivá podpora z hlediště dělala?
Každý náš zápas byl vyprodaný, Česko žilo hokejem a bylo by fajn, kdyby se tu šampionát konal častěji.
Chcete tím říct, že vás skandování víc jak sedmnácti tisíc fanoušků v zaplněné hale z klidu nevyvedlo?
Ani ne. Jen jsem se občas kochal, jak tam všichni skáčou radostí, ale jinak mi to klid nenarušovalo.
Nováčkovskou trémou jste, zdá se, netrpěl.
Trochu nervózní jsem byl, ale zvládl jsem to. Nervozitu jsem postupně vypustil a hrál jsem podle sebe.
Že vás jen tak něco nerozhází, to máte po otci?
Nevím, čím to je, ale snažím se být v klidu.
Neustálé porovnávání se slavným tátou, jak se s tím žije?
Srovnávání s tátou se sice nevyhnu, ale moc si s tím hlavu nelámu. Chci být lepší než on. (úsměv)
Už jste mu řekl, že první světový titul jste získal o tři roky mladší než byl on?
Takhle to neberu. Táta byl rád, že jsme vyhráli, a bylo to skvělé.
Jaké bylo vaše setkání s otcem po vítězném finále?
Táta zaskočil na hotel, kde jsme měli oslavu. Nic moc neříkal, ale bylo vidět, jak je rád, že jsme vyhráli. A že z něj spadla nervozita, s níž prožíval zápasy v hledišti.
Překvapilo vás, kolik času a prostoru jste v zápasech dostával?
Trochu ano, ale rychle jsem si zvykl. Každému se hraje lépe, když je více na ledě a nemusí tolik sedět na střídačce.
Postrčí vás zisk titulu k angažmá v NHL?
Těžko říct, ale určitě by to mohlo pomoci. V létě se dobře připravím a uvidíme, kam to dotáhnu.
Jsou povinnosti nováčka, navíc benjamínka, v národním týmu jiné než v klubu?
Ne, klasika. Musel jsem sbírat puky po tréninku, ale občas je sbírali kluci, kteří na ledě zůstávali déle. I když jak kdy. Někdy sice řekli, že puky seberou, ale já jsem věděl, že to stejně zůstane na mě.
Ve fotbalové reprezentaci platí, že nováček musí předstoupit před spoluhráče a nějak se představit. Děje se něco takového i v té hokejové?
Na loňském šampionátu dvacítek (Češi skončili pod vedením trenéra Radima Rulíka stříbrní) dělali mladí, kteří tam byli poprvé, takovou show se zpíváním. Ale v áčku se nic takového nedělo, naštěstí.
play_fill
