Lukáš Martinec
* 11. března 1988
Extraliga: 33 zápasů (1g+1a)
I. liga: 96 zápasů (3g+11a)
II. liga: 158 zápasů (13g+71a)

Hokejová sezona skončila pro muže HK Rokycany semifinálovými porážkami v lize Plzeňského a Karlovarského kraje se Stadionem Cheb. Kapitánem družstva byl Lukáš Martinec, kterého jsme požádali o rozhovor.

Lukáši, jaké byly vaše hokejové začátky?

Poprvé jsem stál na bruslích asi ve čtyřech letech. Nikdo mě ale do sportu nenutil. Vše se změnilo při stěhování z Volduch do Rokycan. Byl jsem ve 4. třídě a moc mi nešlo učení. Rodiče se mě zeptali, jestli chci dělat nějaký sport a já ihned vykřikl, že hokej. Přitom nikdo z příbuzných ho předtím nehrál.

Ostatní spoluhráči už museli být hokejově vyzrálejší.

Je to tak. Všichni pilovali ryze hokejové akce a já ťapal okolo mantinelu. Hlavně Kuba Kocman dělal na bruslích neskutečné kousky. S ním jsem prošel Plzní a teď jsme oba zpátky doma.

Jak je možné, že úplný zelenáč předčí své zkušenější spoluhráče?

Upřímně, od mala jsem měl talent na většinu sportů. Hlavně je to i povahou. Když mi něco nešlo, zakousl jsem se a zabral ještě víc. Svůj podíl mají samozřejmě i trenéři. Můj první – pan Lokajíček se mnou měl spoustu trpělivosti. Zlomovým koučem je pro mě Ladislav Rudolf. Hokej pod ním mě bavil a to mi dodávalo spoustu motivace.

To se bavíme o období, kdy jste nastupoval v útoku.

To změnil až Ivan Vlček, někdy v 6. třídě. Klasický příběh o tom, jak bylo málo beků. Zkusil mě tam a už jsem tam zůstal. Později v Mostu jsem pár zápasů odehrál vpředu.

Kdy přišel hlavní zlom při přesunu do Plzně?

V osmé třídě, když mi bylo 14 let. S Kubou Kocmanem nás doporučil pan Bednář. V Plzni jsme tři roky hráli za osmnáctku. Zlomový je pro mě rok 2006. Byl jsem poslán na výpomoc do Mariánských Lázní, které chtěly postoupit do krajského přeboru. Tady jsem si myslel, že je konec.

Co to změnilo?

Letní sraz a pan trenér Radim Rulík. Trénoval nás v juniorce a dělal asistenta v áčku, což byla výhoda pro mě. Rulík mě nechal v létě ve výběru a já měl v juniorech dobré zápasy. Byla to pro mě horská dráha. V dubnu přebor v Mariánských Lázních a v listopadu první zápas za áčko Lasselsbergeru.

Jaký byl první vstup do kabiny A-týmu?

Nejsem určitě jediný, komu se to stalo, ale s odstupem doby se tomu rád zasměji. Zaťukal jsem na dveře a otevřel Tomáš Divíšek. Reprezentant, obrovská persona. Řekl jsem: „Dobrý den, já mám jít k vám do kabiny.“ On jen vykřikl: „znovu“ a zabouchl dveře. Zaklepal jsem znovu, řekl mu ahoj a Divíšek dodal: „No vidíš, já tě tady provedu.“

Vzal si vás pod křídla někdo ze zkušenějších borců?

Seděl jsem mezi Divíškem a Tomášem Vlasákem. Byl jsem malý smrad mezi otci a dalo mi to hrozně moc. Z kolegů obránců se mi snažil pomáhat Venca Benák a blízko jsem měl k Martinu Čakajíkovi. Oba jsme měli podobný hokejový styl.

Západočeské derby, 16. únor 2007, čtyři a půl tisíce diváků. Přes prohru vaše první extraligová branka. Co se honí v hlavě devatenáctiletého kluka?

Ten pocit je nepopsatelný, je potřeba ho zažít. Pamatuji si ten gól i dnes. V utkání jsme měli nespočet přesilovek a nedařilo se je využít. Trenér Kučera mi dal šanci pět minut před koncem a měl jsem jít clonit před brankáře Sáblíka. Čakajík ale odjel z modré čáry, takže jsem si sjel na jeho místo. Pamatuji si, že mi přihrál Petr Vampola a já napřáhl k pořádné ráně. Puk však nestoupal a to překvapilo všechny, včetně brankáře. Vstřelit gól v extralize pro mě to byl splněný sen. Jeden moment to však převyšuje.

Který?

Stát na modré čáře v dresu národního týmu a poslouchat národní hymnu. Kolik kluků tohle chtělo, ale já měl to štěstí.

Mluvíte o přípravných duelech před domácím šampionátem dvacítek na přelomu roků 2007 a 2008. Chyběl kousek do nominace?

Ten nejmenší, stal jsem se obětí posledního škrtání před startem turnaje. Hodně mě to mrzelo. V kádru byli kluci jako Voráček, Frolík, Jordán nebo Neuvirth. Ti to dotáhli do NHL, já je mohu sledovat jen u televize.

Byla to pro vás motivace udržet se v plzeňském týmu?

Rozhodně, nechtěl jsem házet flintu do žita. Dá se říct, že to pro mě byla životní sezona. Nastupoval jsem v áčku a trenéři Kučera s Černým mi věřili. Bohužel jsme neměli výsledky a na konci ledna přišel od reprezentační dvacítky Hořava. Opět jsem nedostal důvěru a byl jsem poslán do prvoligového Berouna. V další sezoně pod koučem Hynkem jsem odehrál v Plzni jen šest zápasů a spíše jezdil po dálnici směr Praha.

V létě 2009 jste definitivně Plzeň opustil.

Jako hráč ano, ale smlouvu jsem měl pořád tam. Tři dny před zahájením přípravy mi zavolali trenéři, ať nechodím a hledám si sám angažmá jinde. Jenže v tu chvíli už všichni měli soupisky hotové. Zájem projevil Beroun, ale tenkrát už to byla farma Sparty. Vzal jsem za vděk nabídkou Mostu. Ten sice spadl z I. ligy, ale vedení mělo ambice vrátit ze zpět. Věděl jsem, že tam budu mít více prostoru..

Druhou sezonu v Mostu skutečně přišel postup. Odehrál jste stabilně jeden ročník I. ligy. Co se stalo potom?

Během mého působení byly nabídky z extraligy. Týmy mě ale musely vykoupit a Plzeň mi hodila klacek pod nohy, protože nastavila tabulkovou cenu. Tehdy to byla velká suma. Nejspíš mě nechtěla pustit ke konkurenci a hostováním jsem jim vydělal víc. Dost mi to hokej znechutilo. Navíc se po postupu s Mostem změnilo vedení. Nastal obrat ve financování a zbylo jen sedm původních hráčů. Do toho všeho mi onemocněl dědeček a já úplně ztratil chuť do hokeje. Proto jsem se rozhodl pro přesun do Klatov.

Jak jste pohlížel na to, že opět jdete o soutěž níž?

Když se ohlédnu dnes, bylo to nejlepší rozhodnutí. V Klatovech byla skvělá parta lidí, co mi dali nový impuls. Ať už to byli Roman Vondryska, Petr Vizinger nebo Pavel Čuban. Jedinou komplikací byly tréninky a dojíždění. Začal jsem k tomu pracovat a poté, co v Klatovech začal trénovat Pavel Vostřák, jsem se rozhodl, že skončím. Klub měl představu nechat rozehrát mladé hráče z Plzně.

Ocitl jste se zpátky v Rokycanech. Rozmýšlel jste se dlouho, že naskočíte do bojů za místní HK?

Spíš jsem byl od spoluhráčů donucen. Začal jsem trénovat a když se klukům moc nedařilo, tak jsem začal hrát.

Kdy jste získal kapitánské céčko?

Myslím si, že to bylo v průběhu druhé sezony. Týmu se nedařilo, trenéři mě vyzkoušeli ve funkci na jedno utkání. Poté proběhlo v kabině tajné hlasování a už mi céčko zůstalo. Dneska se všichni smějí (hlavně Jarda Geltner), že mi ho tam přišila maminka.

Po všem co jste zažil, co pro vás znamená nastupovat za Rokycany?

Hlavně radost ze hry. Je tady parta hokejistů, co mají ten sport rádi. Nejsou tady proto, že musí. Dokázali jsme tu doslova ubojovat titul v sezoně, kdy se nám vůbec nedařilo.

Je podle vás reálné, že by se tu v blízké budoucnosti hrála vyšší soutěž?

Podle mě ne. Stadion po rekonstrukci vypadá skvěle, ale tím končíme. Musely by se sehnat peníze a většina spoluhráčů už by hrát nechtěla, protože mají práci nebo rodinu. Alespoň brankář Martin Hájek se netají, že by si chtěl zachytat výš.

Co všechno stíháte kromě hokeje?

Hrál jsem rekreačně tenis, bohužel po dvou operacích kolene mi už stačí jen hokej. Hodně času mi sebere práce, už pět let dělám hodinového manžela. Zbylý čas věnuji přítelkyni, se kterou plánujeme nové bydlení. Ve volném čase se věnujeme psovi a hrajeme x-box. Při povinné karanténě stíhám koukat v televizi na starší zápasy play-off. To byl hokej!

Jak dnes vidíte stav českého hokeje?

Podle mého jsme zpomalili vývoj mladých hokejistů. Po období „vítej zlatý hattricku“ jsme usnuli na vavřínech, ale v poslední době se to mírně zvedá zásluhou kempů. Například Lukáš Zdrha odvádí skvělou práci. Pro nás mají kempy přídavnou hodnotu, ale ve světě je to standard. Dokážeme vychovat rozdílové hráče, ale ne takové množství, abychom si mohli vybírat. Hlavně oproti Finsku a Švédsku nám ujel vlak. Tady učíme mladé neudělat chybu, vyhazovat puky, aby se neprohrálo. Jinde ale uvidíte pokyny „vyzkoušej si to, udělej to znovu.“ Je to čistě věc nabytého sebevědomí. Problém vidím i v tlaku rodičů, kteří příliš mluví trenérům do jejich práce. Ale věřím, že se náš hokej brzy zvedne.

Vaším spoluhráčem v extralize byl Jakub Šindel, který dnes působí v nejvyšší soutěži jako rozhodčí.

Přijel párkrát i do Rokycan a hrozně se mi omlouval, když udělal nějakou chybu. Já mu říkal, že tady je to jedno. A vidíte, nakonec to díky projektu dotáhli s Tomášem Mickou do extraligy.

HC Lasselsberger Plzeň – Energie Karlovy Vary 3:5 (1:0, 1:2, 1:3)

Hráno: 16. února 2007

Branky a nahrávky: 13. Kracík, 25. Fabuš (Ludvík), 55. Martinec (Vampola) – 33. Pech (Tvrdek), 36. Pech (Němec), 49. Skuhravý(Kristek), 55. Skuhravý (Kumstát), 60. Kumstát (Skuhravý). Vyloučení: 11:10. Využití: 2:1. V oslabení: 0:2. Diváci: 4475.

Plzeň: Málek – Dobrovolný, Čakajík, Benák, Mazanec, V. Čech, Pulpán, Martinec – Fabuš, Divíšek, Ludvík – Vampola, Kracík, Matějovský – Důras, Šindel, Adamský – Laš, Kubalík, Šaffer.

Karlovy Vary: Sáblík – Dobroň, Duben, Němec, Řezníček, Jiří Hanzlík, Mudroch, Ustrnul, Brňák – Kumstát, Skuhravý , Košťál – Zucker, Kristek, Skladaný – Pech, Chrenko, Milan Procházka – Tvrdek, Straka, Zaťovič.