Veřejnost udivuje téměř nezměrná šíře nápadů tohoto slavného karikaturisty. O zmíněném poznatku i dalším jsme si povídali s manželkou umělce Danielou Pavlatovou.

Jak váš muž přicházel neustále na další náměty, když 
v přepočtu děl k délce období, po které publikoval, vycházejí na den nejméně tři obrázky, a spíše ještě víc?
„Překvapovalo mě to stejně jako vás, také jsem se ho ptala, jak je to možné. Mínil, že to přece vidí.
Ocitl se jako mladý na hranici života, jen náhoda ho uchránila od trestu smrti. Nakonec mu ho změnili v letitý pobyt ve fašistické káznici. Věděl, že tak dlouho tam nelze přežít, a to myslím ovlivnilo celý jeho vztah ke světu. Zázrakem se mu podařilo vyváznout, válka skončila dříve, než ho stačili utýrat. Po tom, čím prošel, mu zůstalo velmi intenzivní a radostné vnímání všeho. Pocit, že musí žít za zbytek rodiny, o níž tam přišel, nepromarnit ze dne ani chvilku. To, co my běžně přehlížíme, byl pro něj úžasný zážitek a dar. Z jeho intenzivního vnímání světa pramení zřejmě i inspirace.“

Dědilo se v rodině vašeho manžela výtvarné nadání?
„Po rodičích ho neměl, o širším příbuzenstvu nevím, to ztratil. Měl pouze dvě vzdálené sestřenice v Austrálii a dcera jedné z nich je také výtvarnice. Takže nějaké umělecké geny v rodě zřejmě jsou.

Jako malý a mladý se ale Jiří v prostředí, které by ho mohlo výtvarně inspirovat, nepohyboval. Jeho nadání se projevilo takříkajíc z čistého nebe.“
Byl uznávaným umělcem, měl vstřícný vztah k začínajícím výtvarníkům?
„Velice rád každému poradil a učil ho. Samozřejmě nepožadoval, aby sdílel jeho styl, to ani nelze, ale prozradil, jak namíchat požadovaný odstín barvy, jak pracovat se stínem a světlem – zkrátka předával ochotně to, k čemu postupem času sám dospěl.
Dokud byli ´žáci´ zaražení, pořád chválil jejich pokroky. Až po delší době, či pokud mu někdo připadal nafoukaný, taktně poukázal na chyby.
Byl ale velice trpělivý, moje děti, které začal více do umění zasvěcovat od jejich deseti a dvanácti let, s ním trávily čas velice rády. Vybrali si vždy společně nějaké téma a všichni ho kreslili.“

Používal váš manžel nějakou zvláštní tuš či barvy?
Úplně běžné, z papírnictví. Pokud jde o vodovky, tak to byly takové ty známé knoflíky. Stal de ale mistrem v míchání odstínů, ze základní sestavy dokázal odvodit neuvěřitelnou barevnou škálu.“

V tvorbě Jiřího Wintera Neprakty mají nezastupitelné místo ženy, často vyvedené i jako nahotinky. Nežárlila jste tak trochu?
Určitě ne a ani jeho první žena Jiřinka. Byli spolu čtyřicet let a měli krásný vztah. Jezdila jsem k nim s rodiči už jako malá, takže jsem je dobře poznala. Bohužel, Jiřinka před deseti lety zemřela. Když pak Jiří zůstal sám, sblížili jsme se více.

Vedle něj se každá žena cítila šarmantní a přitažlivá, díky jeho galantní pozornosti si totiž mohla připadat, a také připadala, jako královna.
Asi si leckdo představoval, že vzhledem k některým ze zobrazovaných témat vedl nespořádaný život. Jeho ale prostě jen inspirovala krása. Ať už šlo o půvabnou ženu, hezkou houbu či kytičku. “