Kliknutím zvětšíteMnozí čtenáři zejména ze Stříbrska vás znají coby aktivního člena divadelního spolku Divoch. A vidět jste také při hraných oživených prohlídkách konajících se v kladrubském klášteře. Co vás přivedlo k ochotničení?
Já vás hned opravím. Dříve jsem začal hrát v Benediktinských dnech, až pak v Divochu. Na oživené prohlídky do Kladrub jsem chodil od jejich začátků, ještě když se konaly v denních hodinách. A moc se mi líbilo celé to pojetí. Stejně jako ostatní diváci jsem nadšeně sledoval ochotnicky pojaté ztvárnění rozkvětu i těžkých časů kláštera. Tehdy mi prolétlo hlavou, jaké by to bylo být jedním z vystupujících, být tzv. na druhé straně – nebýt jen bavený, ale bavit. Požádal jsem o šanci si zahrát jednoho z amatérských nadšenců Jardu Pospíšila, který před odstěhováním do Kladrub býval roky mým sousedem, a ten kývl, stejně jako ostatní z celé party. Takže od roku 2005, pokud se Benediktíni konají, vystupuji tam dodnes. Hraní mne tehdy hrozně chytlo a protože jsem věděl, že u nás ve Stříbře existuje divadelní spolek Divoch, oslovil jsem vedoucí spolku Hanku Chválovou a nabídl svoji maličkost (smích). Divoch je otevřená skupina, nikoho neodmítají hned v úvodu, čas ukáže, zda-li se osvědčí či ne. Asi jsem se osvědčil, protože jsem s nimi začal v roce 2007 nacvičovat a následující rok na jaře jsem měl s touto společností svoji premiéru v roli pantáty mlynáře v pohádce Princezna ryba. A zůstal jsem členem dodnes. Jsme skvělá parta, kde to téměř neskřípe, i když na nějakou tu výměnu názorů samozřejmě čas od času dojde.
Co vám divadlo osobně dává?
Učení rolí je skvělý trénink paměti, zejména, když roky přibývají. No a upřímně přiznávám, že jsem také trochu exhibicionista, takže odměna ve formě potlesku je to, co mne nabíjí a na herectví, i když amatérském, opravdu moc těší. Je pravdou, že je to časově náročný koníček. Nejde jen o učení textu a zkoušky, ale také o výrobu kulis, na které se všichni podílíme, či vymýšlení kostýmů. A když jedeme někam hrát, je to vlastně celodenní akce. Kulisy musíte postavit, osvětlit, ozvučit, odehrát samotné představení a pak zase vše sbalit, naložit a odvézt. Tady obdivuji své kolegyně, které vše zvládaly i v době, kdy ještě měly malé děti a staraly se o ně. Líbí se mi i to, že jsme věkově různorodý kolektiv, je to velké plus. Vzájemně nás to pořád nutí k respektu, toleranci a pochopení. To už dneska taky není všude pravidlem, ale u nás ano.
Laco Kajaba miluje ochotničení, fotografování i vědomostní soutěže.Máte zvláštní přízvuk, dovolila bych si tvrdit, že vaše kořeny jsou mimo naši republiku. Odkud pocházíte a jak dlouho žijete ve Stříbře?
Občas se někdo ptá stejně jako vy. Odpovím tedy jako vždy, jsem jednočtvrtinový Maďar po babičce. Jinak jsem původem Slovák. Vojenská povinnost mne odvelela do Chebu, kde jsem utrpěl v lednu 1984 úraz a skončil jsem v chebské nemocnici. No a byla tam tehdy jedna moc hezká sestřička, která se o mne starala s takovou péčí, že přeskočila pověstná jiskra a na podzim byla svatba. Po vojně jsem pracoval v Lesním závodě (po privatizaci Lesní společnost) ve Františkových Lázních. Jiskra v manželství bohužel vyhasla a následoval rozvod, po němž jsem přijal nabídku kamaráda pracovat u Lesní společnosti ve Stříbře. Tu jsem přijal, do Stříbra se přestěhoval a od roku 1993 se považuji za „stříbrskou náplavu“ (smích).
Vím o vás, že jste roky obrovským fanouškem cyklokrosu, proč zrovna tenhle v Čechách nepříliš rozšířený sport?
Já všeobecně preferuji méně známé, komornější sporty. A cyklokros? To vás pobaví, přišel jsem k tomu úplně náhodou. V roce 2002 jsem začal tušit, že v rámci postupné reorganizace u mého zaměstnavatele brzy bude zrušeno moje místo a náhoda mi tehdy přála. Dostal jsem nabídku pracovat na Finančním úřadě tady ve Stříbře. A tehdy tam přišla paní Štybarová daňově registrovat svého syna Zdeňka jako profesionálního sportovce. On už byl tehdy dvojnásobný mistr světa v cyklokrosu kategorie U23 a dvojnásobný vicemistr světa v kategorii Elite a já o něm neměl pomalu ani ponětí. Je pravda, že když jsem dával auto do autoservisu na opravu, viděl jsem tam vystavené fotky jakéhosi mladého kluka na kole a zaujalo mne to, ale více jsem nad tím nedumal. Díky netradiční registraci jsem začal více pátrat, o co jde. Zjistil jsem, že stříbrský cyklokrosař Zdeněk Štybar má dokonce svůj fanklub, tak jsem se k téhle partě fanoušků přidal. A plně tomu propadl. Jezdili jsme mu fandit různě po republice, časem i do ciziny. U cyklokrosu mne fascinuje celková atmosféra závodů. K jezdcům se dostanete blízko, projít depo je zážitek sám o sobě, zejména když vás závodníci časem začnou brát jako inventář a přátelsky se zdravíme, je to moc milé. Fanoušci tohoto sportu jsou většinou taky moc družní, přátelští, i když se zejména na závodech v cizině jedná o různé národnosti. Fanklub se rozpadl, Zdenda nám vzal „hračku“ když přešel na silniční cyklistiku, ale já objíždím s pár kamarády cyklokrosové závody dál a když nejedu, sleduju je doma u telky nebo u počítače, záleží, kde se dá přenos chytit.
Dalším vaším koníčkem je fotografování. Vaše fotografie se objevují na nejrůznějších webech.
Fotil jsem už od střední školy. Ale vždy více reportážní fotografie. Po vojně a narození syna jsem se pár let soustředil spíš na fotky do rodinného alba. Po přestěhování do Stříbra jsem se postupně vrátil k reportáži a později přidal focení sportu, na cyklokrose jste mne málokdy potkali bez foťáku. I když kdo fotí, málo fandí, takže časem jsem ho sem tam odložil. Takové to umělečno, naaranžované scenérie, nevyhledávám. Občas se podaří pěkná fotka přírody, ale to je spíš náhoda. Své fotky nikomu nevnucuji, ale pokud mne o ně někdo požádá, rád mu je poskytnu. Proto jsou mé fotky často vidět třeba na webu města Stříbra. Nedávno jsem byl na zajímavé akci v Prostiboři, kde byla soutěž ve vaření kotlíkového guláše. Tamní starostka zahlédla, že fotím, slovo dalo slovo a fotky jsem poslal i jí a nakonec se objevily i na webu Tachovského deníku.
Několikrát vás bylo možno zahlédnout na televizních obrazovkách, když jste se účastnil vědomostních soutěží. Co vás k tomu vede se do takové soutěže přihlásit?
Já tyhle soutěže sleduji rád od malička, často jsem doma obratem věděl odpověď, prostě se mi to zdálo strašně jednoduché. A tak jsem si jednou řekl, to taky zkusím naostro a přihlásil jsem se. Díky ochotničení jsem neměl ani moc trému, hraní na veřejnosti vás jí brzy zbaví. Překvapivě jsem se necítil nijak nervózní ve studiu. Kamery dneska jsou již relativně daleko od nás soutěžících, světla nejsou tak silná, abyste se potila jen z nich, takže člověk má už velmi dobré podmínky pro soustředění se vysloveně na otázku a tlačítko, které je třeba zmáčknout. Navíc já osobně mám jen ty nejlepší zkušenosti s moderátory soutěží. Aleš Háma je skvělý. Chová se jako profesionál, ale zároveň je hrozně milý a vstřícný. Zažil jsem i, že neváhal osobně dolít soutěžícím vodu na občerstvení, když ji potřebovali. Jeví se to jako maličkost, ale člověka to povzbudí a uklidní.
Laco Kajaba miluje ochotničení, fotografování i vědomostní soutěže.Stojí vyhrané ceny za to?
Asi tomu nebudete věřit, ale přímo o ceny mi nejde. Ano, kdysi v Milionáři na Primě se výhra hodila, to mohu říct, že i za to stála. A to si představte, že kdybych se býval zúčastnil soutěže „Chcete být milionářem?“ na televizní stanici Nova, dostal bych podstatně víc. Jenomže mně se nelíbily podmínky, za jakých Nova dělala výběr soutěžících. Zatímco na Primě kdo udělal vstupní test, prošel, Nova používala tzv. rozstřel, kdy nakonec vybraní dostávali naprosto primitivní otázky, u kterých hrála roli náhoda a rychlost, nikoliv znalost. To se mi nelíbilo. Jak říkám, já tam nejdu vysloveně pro odměnu za výhru, mám spíš radost, když jsem úspěšný.
Ještě jsme na něco zásadního z vašeho pestrého života zapomněli?
To hlavní asi bylo řečeno. Ještě se trochu zabývám filatelií, sbírám poštovní známky s tématem volejbalu.
Máte nějaké předsevzetí pro tento rok? Co byste si přál?
Ve zdraví přežít a vrátit se k normálu. Přežít nejen covid, ale celé tohle běsnění s tím spojené. No a pak v rámci škádlení s kolegy fotografy přeji dobré světlo Canonu i Nikonu. Předsevzetí nemám, ale jsem přihlášený do dalších dvou televizních soutěží. Jedna se jmenuje na Na lovu a potřetí zkusím štěstí v ČT v soutěži Kde domov můj. Tak bych si rád neuřízl ostudu a zase slušně obstál…
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
