„Nová Guinea je mé prokletí. Vždycky si řeknu, že je to naposled, a stejně mi to nedá. Sotva se oklepu ze všech možných tropických nemocí, už mě to tam táhne zas. Vždyť, kde jinde na zeměkouli najdete takovou ničím neporušenou přírodu a tak civilizací nedotčené lidi.

Vrátili se zpět

Letošní expedice navazovala na loňskou nedokončenou. Pro zranění kolegy a celkové vyčerpání jsme to vzdali těsně před cílem. Nechtěli jsme opakovat tehdejší trasu, a tak jsme se z údolí Mamberána rozhodli do hor proniknout z druhé strany. Věděli jsme, že se v údolí mezi dvěma horskými hřbety dá přistát letadlem. A tam začala naše cesta:

Přistání na nepatrném polním letišti mezi horskými velikány je neskutečný zážitek. Zvláště proto, že jsme přivázáni k podlaze letadla popruhy jako zavazadla a nemůžeme se moc hýbat. Vzhledem k naší nadváze musel totiž pilot mimo jiné vyndat třeba sedadla. Přesto i z podlahy vidím při střemhlavém sestupu tu úzkou krátkou nudličku mezi stromy polní letiště.

Konečně jsme na zemi, prudké brzdění a letadlo stojí. Navzájem se odpoutáváme a kolem stroje je hned spousta lidí. Není čas. Rychle vyskládat batohy, pilot musí odletět, než se zhorší počasí. Zůstáváme sami uprostřed davu domorodců. Jsme ve výšce asi 1500 metrů nad mořem a na jedné straně mizí v mracích pohoří, které je korunováno Kárstensovou Pyramidou snem mnoha horolezců! Tato ledovcem pokrytá hora, vysoká 4800 m, patří mezi takzvaných Sedm samic, což jsou nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Na straně druhé se schovává v oblacích špice vysoká přes 4000 metrů, kterou musíme překonat, abychom se dostali k našim domorodcům. Když vysvětlujeme těm místním na letišti, kam chceme jít, všichni se tomu diví. Na horolezce jsou tady zvyklí, ale aby někdo putoval za jejich krajany, to se jim nezdá.

Více přímo v Deníku.