Co považujete za nejdůležitější pro vzájemný vztah a pouto vašeho soužití?
„Lásku, humor, úctu jednoho k druhému,“ shodli se. „Někdy přes den Petr leckde hraje, jindy já točím nebo jsem i večer v práci. Protože ale Petr tvoří doma, jsme v součtu spolu možná víc, než lidé s běžnou pracovní dobou,“ uvedla paní Dana.

Jste hodně pracovně vytíženi – vídáme vás dost často při různých účinkováních…
„Práce je krásná a teprve když ji člověk má, je šťastný. S tím udělala, bohužel, zkušenost spousta lidí – i kolegů herců a muzikantů. Máme jedenáctiletého syny Petra. Hraje sice na piáno, ale má i jiné záliby. Když bude chtít jednou dělat muziku nebo hrát, budeme ho v tom podporovat. Jinak budeme raději, když v našich stopách nepůjde,“ shodli se jeho rodiče.

„Mě táta k muzice také nenutil, ale pozoroval, jak si v ní vedu. Zpočátku mě víc bavila matematika. Dokonce jsem ve třinácti vyhrál olympiádu. Maminka ale se mnou trpělivě vysedávala u klavíru. Když jsem pak cvičil už osm hodin, přestala,“ usmíval se Petr. Trochu posmutněle podotkl: „Když jsem se pak začínal stavět na muzikantské nohy a mohli jsme víc spolupracovat, táta mi umřel.“

Mluvili jste o spolupracovnících. Ale co přátelství; považujete tuto vazbu za důležitou?
„Určitě. Proto máme spoustu kamarádů. Já mezi muzikanty i tady. Dokonce tvrdím, že muzika vznikla v Plzni,“ usmíval se Petr Malásek. „Například můj nejlepší kamarád Pavel Zbořil, Bady, je odtud. Z Hrádku. Setkali jsme se v devatenácti v rozhlase, když jsme spolu hráli bigbeat. Dodnes se spřátelíme a hrajeme spolu jazz, dokonce nám byl i svědkem na svatbě.“

Prozradíte, kde jste se potkali?
„Při práci v Divadle Na Zábradlí. Byla jsem tam v angažmá a dělali jsme s Petrem Léblem Kabaret. Petr mého Petra požádal o aranžmá muziky. Tak jsme se poznali,“ uvedla Dana Morávková.

Dala jste se na divadelní dráhu. Přitom jste byla mistryní republiky v tancích na ledě a mohla jste účinkovat třeba v Holiday On Ice…
„To můj krasobruslařský partner, ten tam působí. Já už bych asi nebruslila. Úplně na začátku všeho byla ale přípravka baletu Národního divadla. Od ní byl jen krůček k pohybu na ledě. Stála jsem na něm denně už v šest a kvůli bruslení jsem volila i sportovní gymnázium. Když pak na DAMU ale vyhlásili přijímačky, neodolala jsem.“

Nevím, nakolik je to z textu patrné, ale při povídání s oběma umělci mě překvapila jejich pokora, skromnost a zároveň přísnost k sobě, s níž zvládají nápor práce. A to je určitě hodné následování.