Námět na román Opona pochází od režiséra Jiřího Stracha. Pamatujete si ještě, kdy a kde vám jej nadnesl?
Ano, scházeli jsme se každý týden, pracovali jsme na Andělovi Páně 3, motali se v kruhu a potřebovali jsme únikový námět. Bylo to buď v hospodě U Černého vola nebo v letenské kavárně Na Cafe. Jiří řekl: mám takovej námětíček, co ty na to? A začali jsme se o tom bavit. Že se z jedné věty v hospodě nakonec stane můj první román, jsme asi v té době netušili ani já, ani on. Psal jsem to původně jako scénář. Tak to někdy bývá, námět může být anekdota, černá kronika, zajímavý obraz, cokoli, co člověka, který píše příběhy, inspiruje. Ten námět je skvělý, ale dá se napsat různě. Jestli je skvělý i román, to ponechám na čtenářích.

Musel jste se Jiřího ptát, jestli můžete knihu vydat?
Samozřejmě, jsem přece slušný hoch. Ale nešlo jen o Jirku, oznámil jsem to i producentce, ale nebylo jisté, jestli knihu někdo vydá, musela se vyřešit práva. Kniha je Jiřímu věnována, kdo ji má, tak se v předmluvě vše dozví, jak a proč kniha vznikla. V době, kdy jsem ji začal psát, jsem měl už napsané dva díly scénáře, v několikátých verzích, a chystal se na třetí díl. Místo toho jsem se ale rozhodl, že to nejdřív celé přepíšu do literární podoby: jednak jsem chtěl mít odstup a taky jsem se znovu potřeboval vpravit do děje, dával jsem si půlroční pauzu, byl covid, celková atmosféra nenasvědčovala, že se ještě bude někdy točit. Ostatně za vším hledej ženu: na nápad přepsat to mě přivedla moje partnerka, které se líbily scénáře.

Deník farářky
Knižní tipy Deníku: Co číst v květnu? Příběhy Viewegha i farářky

Při čtení Opony jsem nabyl dojmu, že si rád hrajete se slovy. Například když kuřačka natáhne do plic „smrtodárný dým“. Musíte nad takovými věcmi dlouho přemýšlet?
Myslím, že jsou tady jiní slovní hračičkové, já jdu spíš po příběhu, po ději, po nečekaných zvratech – tedy po tom, co táhne diváka. Tyhle hříčky jsou u mě spíše vyjímkou a když je napíšu, myslím to spíš jako takový momentální vtípek a moc nad tím nepřemýšlím.

V listopadu 1989 jste byl ještě dítě školou povinné. Odkud jste získal povědomí o komunistických reáliích a soudružských frázích?
Bylo mi třináct, když byla sametová revoluce. V té době kluka zajímají holky, muzika a sport, politika rozhodně ne. Ale člověk stárne, čte, dívá se na dobové filmy, poslouchá o deset let starší kamarády, kteří měli své zkušenosti s umírajícím komunismem, respektive s husákovským socialismem, a srovnává to s tím, co se děje teď. Pro mě byla formativní devadesátá léta, ta neskutečná svoboda a euforie. A mám pocit, že se k soudružskému uvažování, frázím a jediné správné linii uvažování dost blížíme. Že se už něco jiného říká doma a něco jiného ve škole nebo v práci. A to nechci. Tak sypu do toho soukolí trochu písku. Hodně lidem to vadí.

Josef v Oponě má úspěšnou firmu, která vyvíjí software pro autonomní řízení aut. Auto dokáže nejen samo řídit, ale i odhadnout náladu řidiče, možná i to, co si myslí. Jaký vztah máte k podobným vymoženostem?
Technologie nás čím dál víc ovládají, aniž bychom si to uvědomovali. Existují algoritmy, které predikují nejen vaše nákupní chování, ale předvybírají vám, co si máte přečíst, co by vás mohlo zajímat, a podle toho řadí informace. Ale taky dost cenzurují. Skrytě – tak, že se vám určité věci vůbec neobjeví, protože někdo někde vyhodnotí, že to nemáte vidět – i když by vás to strašně zajímalo. Z dlouhodobého hlediska to povede k totalitě a k plochosti myšlení. Tedy k nesvobodě.

Kateřina Tučková
Řeholnice svlékali i znásilňovali. To mě šokovalo, říká autorka knihy Bílá Voda

Proč se nakonec nenatočila zamýšlená minisérie Opona a bude se vůbec točit?
Já doufám, že se to nakonec natočí, ale bude to asi děsně drahé. Tak ať producenti jednají, ať scenáristi přepisují – chtěl bych, aby to dostal do rukou ještě někdo, kdo nebude mít takový sentimentální vztah k postavám jako já a s kým si to budu pinkat sem a tam – a ať rejža šťourá. Co nakonec vyšťourá, bude určitě zajímavé.

Vymyslel jste úspěšné reklamy, napsal povídkovou knihu, scénář k seriálu, píšete novelu, chystáte divadelní hru pro Divadlo Na zábradlí. Co bude dál? Film?
Je pravda, že něco chystám, hru píšu, ale zase mám nohy na zemi, takže jestli to dopíšu, ještě to neznamená, že se to bude líbit v divadle. Film jsem napsal podle své povídky Špacírflinta, scénář je hotov. Ale celovečeráky jsou běh na dlouhou trať, to může trvat klidně deset let. Já tyhle věci beru jako koníčka, živím se reklamou. Když něco z toho zase dopadne, budu mít jen radost.