Držitel Českého lva Marsell Bendig: Od malička jsem chtěl vyhrávat

Máte Českého lva. Jaký je to pocit?
Neuvěřitelný! Já si to přál od dětství.

Vážně? Obvykle si děti přejí být kosmonautem nebo popelářem…
No, já chtěl Lva. Respektive chtěl jsem hrát a vyhrávat. Pamatuju se, jak jsem stál na domácí sedačce a předváděl různé výstupy. A představoval si, jak přebírám cenu.

Tomu říkám cílevědomá příprava.
Že jo? Máma ze mě šílela a dostával jsem za blbnutí na zadek. A teď je ze mě akademik.

Gratuluju. Budete muset ovšem rok co rok zhlédnout celou kolekci nominovaných děl. A zdaleka ne všechna za to stojí. Zvládnete to?
Já se na to těším. Abyste mě špatně nechápala, nechci ze sebe dělat machra, chci zůstat v reálu, mít pokoru. A dobře si vybírat, v čem budu hrát.

Adam Mišík jede svou pekelnou jízdu. Banger vybočuje z českého mainstreamu

Předpokládám, že cenu berete jako zaslouženou. Nestál jste sice před kamerou poprvé, ale přesto - jak náročný pro vás Banger byl?
Náročný. Točili jsme převážně v noci, což jsem zatím nikdy nedělal. Taky jiný způsob práce. Jestli je cena zasloužená, nevím, to si netroufám říct. Když jsem poté, co mi zavolali z castingové agentury, přišel na zkoušky, nechal mě režisér Adam Sedlák vyzkoušet i hlavní roli. Ale nebyl jsem tak přesvědčivý jako Adam Mišík. Tak jsem hrál Láďu, jeho kámoše. A podle mě to bylo dobře.

Jak na vás scénář po prvním přečtení působil?
Jako komedie. A vlastně i během natáčení, protože jsem ho neviděl nikdy v celku. Říkal jsem si: ty jo, to je dobrá hlína. Ale když jsem ho viděl sestřižený na plátně, úplně mě ohromilo, jaký je to vlastně mrazivý příběh. Přestože se u toho můžete i smát.

Drželi jste se striktně scénáře?
Některé scény se přidávaly až na place. Třeba jsem netušil, že budu před kamerou ukazovat odhalený víte co. Přirození. Z téhle scény jsem měl největší obavy. Hlavně před rodiči, že to uvidí v kině. Cloumal se mnou stud a strach. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem jim na premiéře zakryl v inkriminovaném okamžiku oči. Takže nic neviděli…

Dozvěděl jste se díky filmu o drogách něco nového?
Vyloženě nového asi ne. I když ty postupy mixování, co čte Láďa na internetu, ty mě vzaly. Já vlastně vždycky věděl, že s drogami nechci mít nic společného. A díky tomuhle filmu se mi to jen potvrdilo. Vím, co to znamená, když někdo do téhle pasti spadne, potkal jsem pár takových lidí. Ze začátku to může vypadat jako sranda, ale snadno se z ní stane peklo. Nikomu to nepřeju.

Měli jste na film nějaké ohlasy? Napsal vám někdo?
Zatím mi píšou spíš muži, abych jim ukázal své nohy. Že mi za to zaplatí. A dost velký prachy.

Marsell Bendig jako Láďa ve filmu Banger (na snímku s Adamem Mišíkem)Zdroj: se svolením Bontonfilmu

To jste mě pobavil. Jak se vám to stalo?
Netuším. Asi je nějakým způsobem provokuju. Ale k vaší otázce - ohlasy na film máme samozřejmě taky. Píše hodně mladých - že nevěděli, jak to chodí a že je Banger vystrašil. A budou si prý dávat bacha. Což je super. Jestli má film takový efekt, jsem tomu jedině rád.

Točili jste všechno na iPhone. V čem to bylo jiné než u běžného natáčení?
Přiznám se, že jsem se těšil na velký štáb, na kamery a ruch. Pak přišli na plac s tím telefonem, u něj jen takový speciální přibližovač, pár mikrofonů a to byla veškerá technika. Já koukal jak blázen, říkal jsem si: do čeho jsi to zas vlez? Ale když jsem pak viděl některé natočené pasáže, líbilo se mi to. Působily autenticky, tak, jako to režisér Sedlák chtěl. Měl to výborně vymyšlené, všechna čest.

Pouštěli jste si natočené scény?
Jen někdy. Když jsem si nebyl jistý odehranou akcí, poprosil jsem režiséra, aby mi ji ukázal, abych to případně udělal znovu a jinak. Vždycky mi vyhověl.

Rozuměl jste hlavnímu hrdinovi Alexovi v tom, jak sebezničující jízdu podnikl kvůli tomu, aby uspěl? De facto kvůli holce?
Chápal jsem, že chce moc uspět. Ale sám bych něčeho tak pekelnýho schopen nebyl. Myslím, že člověk má volit jiné cesty. Banger ukazuje, jak to nedělat.

Šokovala mě vrahova bezcitnost, říká režisér dokumentu o Kuciakovi

Jaké cesty jsou ty vaše?
Makat a makat. Nevzdávat se. Když jsem to dřív poslouchal od různých celebrit, říkal jsem si, to se jim teda řekne. Kde má člověk vzít kontakty, na koho se obrátit, kam jít? Ale zjistil jsem, že to jde. Člověk musí chtít. A nesmí se nechat odradit těmi, kteří vám to nepřejou a jen kritizují. Je někdy těžký věřit si. Ale nesmí se polevit.

Alex ve filmu věčně visí na mobilu a sítích, skoro bez nich neudělá krok. Jak vnímáte sítě vy?
Jsou důležité pro propagaci, abyste mohla dát lidem vědět, kde vás uvidí, jaké akce se konají. Fajn spojení s fanoušky. Můžete dělat live setkání a tak.

Už vám někdy sítě také ublížily?
Zrovna nedávno. Četl jsem si komentáře od lidí a našel i některé hodně hnusné.

Co třeba?
Že náš Banger je děsnej a že si tu cenu vůbec nezasloužím. Že měl vyhrát Saša Rašilov. Mně nevadí kritika nebo jiný názor, ale forma byla místy fakt sprostá a urážlivá. Nechci to tady opakovat.

Jak na podobné ohlasy reagujete?
Nechávám to bez komentáře. To je nejlepší. Ale mrzí mě to. Dost. Když konečně Rom něco dokáže, měli by to lidi ocenit, ne?

V tom se shodneme. Češi ale nejsou právě tolerantní národ.
Nemyslím, že jsou to jen Češi. Vždycky je to o lidech. Navíc s projevy rasismu jsem se tady nikdy nesetkal.

Někde to bylo horší?
V Anglii. Žili jsme tam s rodiči dva a půl roku a tam teda rasismus frčel dennodenně.

V jakém smyslu?
V tu dobu mi bylo asi dvanáct a dostával jsem kouř ve škole. Nadávali mi a mlátili mě, na výletech mě občas nakopli, abych nechodil v partě, smáli se mi v bazénu při plavání. Bylo to hodně nepříjemné a za celou dobu anglického pobytu to ani na čas nepolevilo. Rodiče se snažili situaci řešit, chodili do školy a mluvili s pedagogy i rodiči ostatních žáků, ale moc to nepomáhalo. Pak mě chodil vyzvedávat nejstarší brácha. Taky jsem měl českou asistentku, ta byla moc fajn, stála při mně.

Čím jste jim vadil? Tmavou kůží?
Oni si často mysleli, že jsem Pákistánec. Ty tam moc rádi nemají. A já se stal součástí toho všeho. Vyčníval jsem z davu.

Jaké to je vyčnívat z davu?
Dneska už to beru jinak, mám to víc na háku. Ale jako kluk jsem si to strašně nepřál, chtěl jsem být jako ti ostatní.

Vaši jeli do Anglie, aby si vydělali lepší peníze?
Ano, hlavně taťka, měl svou kapelu. Ale po necelých třech letech rozhodl, že se vrátíme. Kvůli nám dětem a šikaně, cítil, že jsme ohroženi, že nám tam není dobře. Taky se mu zastesklo po Čechách. Navíc brácha Honza v tu dobu nastoupil do SuperStar. Takže jsme odjeli i kvůli jeho kariéře.

Tak tu sedím a čekám na smrt. Film Velké nic je trefnou zprávou o nás

Někdy to osud tak zařídí.
Právě. A bráchovi se tu začalo dařit, tak to všechno nějak do sebe zapadlo.

Vy jste byl ale taky v SuperStar. Následoval jste bratrův příklad?
Já tam původně vůbec nechtěl! Nechal jsem se přesvědčit, čehož jsem pak litoval.

Proč?
Vypadl jsem ve druhém kole. Zklamal jsem spoustu lidí, kteří ve mně věřili. Asi proto, že se mi tam nechtělo, neměl jsem dost silnou vůli a motivaci. Nijak mi to samozřejmě neublížilo. Byla to dobrá zkušenost, že si příště nemám nechat nic nakukat.

Evidentně jste byl předurčen pro herectví, tam se vám daří. Mimochodem, proč jste dostával doma za scénky na zadek? Bylo to něco nekorektního?
Vůbec. I když je pravda, že občas jsem to moc dramatizoval. Třeba jsem hrál unesený dítě. Na balkoně. Bohužel před naším domem měla služebnu policie. Já řval z balkonu z plných plic: Pomoc, pomoc, unesli mě! No a policajti si k nám došli. Táta to zamlouval, že má pitomýho syna, který si jen tak hraje na krimi, ale moc mu to nevěřili. Dívali se podezíravě, táta mi dal na zadek a nějaký čas jsem nesměl na balkon.

Teď musí být na vás pyšný, ne?
Je. Všichni u nás jsou. Chlubí se se mnou po rodinách. Naši mě moc hezky podporují, máma mi teď pomáhá hledat bydlení v Praze. Oni jsou pořád v Hradci.

Poprvé jste hrál v seriálu Lynč, je to tak? Přihlásil jste se na konkurz?
Jedna naše známá našla v novinách inzerát, že hledají na casting romského chlapce do seriálu. Šel jsem na konkurz a vzali mě. Pak jsem se dostal i na další – k seriálu Ochránce. Byla to jen malá role, člen jedné party na škole, kde se něco ztratilo.

Martha Issová má Českého lva za Buko. To se mi zdá nějaké přehnané, chtěla říct

Všimla jsem si správně, že jste změnil křestní jméno? Místo Marcela Marsell?
Sakra. Všimla jste si správně. Zdálo se mi, že Marsell je takový světovější.

Nic neponechat náhodě, chápu. Když jste přišel do Prahy, jak na vás v té době působili vaši vrstevníci a městský život?
Divoce. I když jsem měl výhodu, že v tu dobu už tu žila moje sestra a brácha. Měl jsem dobré průvodce. Ale doteď mám pocit, že se v Praze žije hrozně rychle. Stresově. Kolikrát přijdu později na schůzku. A to nemám rád chodit pozdě.

Rušný život v Praze mi vyhovuje, říká Marsell BendigZdroj: Deník/Martin Divíšek

To vás šlechtí.
Děkuju. Na druhou stranu mi ten rušný život asi vyhovuje. Jinak bych byl už zpátky v Hradci. Lidi jsou tu tolerantnější, nejste pro ně takový exot. Taky si můžu obléct, co mě napadne. Kratší bundička, která by na Hradečáky působila strašlivě, je tady oukej. Jako v Americe. Ta svoboda se mi líbí.

Co děláte, když nehrajete?
Mám už asi sedm let kapelu a hrajeme různě po klubech. Hraju a zpívám od dětství. Rád bych to kombinoval, i když teď chci využít hlavně šance herecké. Taky točíme s bráchou malá hraná videa pro YouTube. Převlékáme se za ženský. Je to takový náš trochu praštěný koníček, ale hrozně se u toho vyblbneme. Jmenuje se to Iveta a Marcela. Už jsme udělali třeba sérii Ďábelský cikánky, Zlata a Máňa nebo Nevěrný Santa.

A pak se divíte, že vám chlapi píšou, ať jim ukážete nohy…
Vidíte, to mě nenapadlo. Asi máte pravdu. Na druhou stranu - díky těmhle seriálkům máme s Honzou dost početnou základnu fanoušků.

České lvy ovládl Mysliveček. Cenu za nejlepší film roku získal snímek Il Boemo

Jak početnou?
Přes sto třicet tisíc. Začalo to nevinně, skoro jako infantilní zábava, ale sklidila velké ohlasy. Někdy máme i dva miliony zhlédnutí. To je velká motivace, tak točíme dál.

Máte nějaké slabosti, s nimiž bojujete?
Nechce se mi točit storíčka, do kterých mě denně nutí můj manažer. Třeba zavolá a ptá se: Už jsi tam dnes něco dal? Já že nic. Že teď vařím. A on na to, že i vaření chtějí fanoušci vidět. Strašně mě honí. Přitom je to dost nevyzpytatelné. Třeba si řeknu, dneska se hezky obleču a něco o sobě natočím. Ale s fanoušky to moc nehne. Nejradši mají nejobyčejnější věci a situace. Což je vlastně dobře. Nemusím se do ničeho stylizovat.

To není ani slabost, spíš přednost. Mimochodem, měnil byste současný život za ten tradiční kočovný, který měli vaši prapředkové?
Na jeden den bych si to zkusil. Ale jinak bych neměnil. Jsem rád za život i dobu, ve které teď žiju.