Když se z koníčku stane povolání. Takové štěstí mne potkalo někdy ve 32 letech. Přesněji památného 17. listopadu 1989, kdy jsem tehdejším (a posléze i budoucím redaktorkám týdeníku Hlas Rokycanska) kývl na přestup k novinám. Předtím to až tak zajímavé nebylo. Základní škola ve Starém Plzenci, strojní průmyslovka v Plzni, vojna na dva roky v Martině a návrat do plzeňské Škody. V roce 1986 jsem se stěhoval jako novomanžel do Rokycan a nastoupil na štáb civilní ochrany. Na starost jsem měl plány ukrytí před ´zlým´ imperialisty.
Po přechodu do týdeníku (už se jmenoval je Rokycansko) jsem začal koketovat s Novou Pravdou a stal se jejím zpravodajem pro Rokycansko. Takže při vytvoření nového deníku v malém okrese jsem pokračoval s řadou spolupracovníků: redaktory, inzertní skupinou, distribucí, ekonomkou, atd. Postupem let tahle sestava zeštíhlela, ale titul vydržel a je dnes na Rokycansku výrazně nejčtenější.
Volného času moc není, ale snažím ho vyplnit sportem. Aktivně v roli fotbalového rozhodčího i delegáta, kde působím na republikové úrovni divize a ČFL. Obnáší to výjezdy do sousedních regionů a setkání se zajímavými lidmi při soutěžích, které nepostrádají kvalitu. Kdyby bylo více času na knížky... Z publikací dávám přednost literatuře faktu (zejména špionážní příběhy a detektivky), ale díky cestovatelské zálibě jsem miloval tištěné jízdní řády. Jenže ty už přestali vydávat, protože to prý bylo nerentabilní.