Kliknutím zvětšítePrávě možností pohybu, který posiluje zdraví nás všech, však v nouzovém stavu výrazně ubylo. „Například z hlediska dětské obezity patříme mezi nejhorší země celosvětově a doba koronavirová to jenom prohloubí,“ varuje třiačtyřicetiletý Cacek.
Koronavirus už je tady deset měsíců a sportovat organizovaně mohou víceméně jen profesionálové. Co to znamená pro děti?
Celosvětově to vnímám jako obrovský průšvih z hlediska změny zdraví populace do budoucna, týká se to akutně všech lidí, ale zejména zdravotních návyků a zdraví dětské populace. Když se děti nehýbou, budou jim chybět pohybové stereotypy a zvyky, které standardně v předkoronavirové době měly. Je to obrovský problém, protože se v důsledku sociálního distancu mění chování dětí i celé populace.
Jan Cacek, děkan Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity.Můžete být konkrétní?
Klesá množství pohybové aktivity, kterou děti standardně měly, ať už ve školách, v organizované tělesné výchově, v rodinách nebo jako volnočasovou aktivitu s kamarády venku po škole. Naopak roste počet hodin strávených před obrazovkou. Doporučení hovoří, že by dítě nemělo sedět před obrazovkou, typicky počítačovou, déle než dvě hodiny denně. Ovšem jen dnešní online výuka navozuje stav, kdy u ní sedí čtyři hodiny a pak ještě třeba hrají nějaké hry. Mění se nejen tyto dva faktory, ale i množství hodin spánku. Kvalita spánku je brána jako jeden z velmi důležitých aspektů zdraví. Pro děti a mladistvé se doporučuje mezi devíti a jedenácti hodinami spánku. To množství prostě klesá, a zásadně tak promlouvá do tradičních předkoronavirových stereotypů.
Které ovlivňují spánek?
Ano. Děti, když chodily standardně do školy a na koníčky, třeba v půl desáté zalehly a šly spát, vstávaly v sedm hodin. Dnes sedí celý den doma, chtějí komunikovat s kamarády, rozvíjet svoje sociální vztahy a vazby, takže velmi často jsou do jedenácti dvanácti hodin i déle na sociálních sítích nebo u počítačů. To je samozřejmě špatně z hlediska režimu dne, množství a kvality spánku, ale taky proto, že například koukají do počítače před spánkem, což by neměly, protože modré světlo není před spánkem dobré.
Tělesnou výchovu a organizovaný sport omezila vládní nařízení, chápete jejich význam?
Nejsem odpůrce omezení. Restriktivní opatření platí celosvětově a myslet si, že u nás nebudou, nebo budou výrazně mírnější než jinde ve světě, by bylo naprosto nesmyslné. Teď jde o to najít strategie, jak zejména dětskou populaci dovést k tomu, aby se hýbala minimálně tak jako před koronavirem.
To znamená jak?
Celosvětové průzkumy ukazují, že pouze zhruba deset procent celosvětové populace dětí se před koronavirem hýbalo dle doporučení. To je denně šedesát minut pohybové aktivity střední až vysoké intenzity, k tomu nějakou nízkou intenzivní pohybovou aktivitu a třikrát týdně silové stimuly, které nemusí být organizované.
Teď jsme na tom celosvětově patrně hůř…
Samozřejmě data v době koronaviru jsou velmi omezená, výzkumů mnoho není, ale třeba Kanaďané zjistili, že pouze dvě půl až tři a půl procenta populace dětí od pěti do sedmnácti let se dostává do toho optima pohybové zátěže, o kterém jsem hovořil. To je z deseti procent poměrně velký pokles. Jihokorejci zase zjistili, že devadesát čtyři procent dětské populace snížilo svoji pohybovou aktivitu v době koronaviru. Životní systém dětí je závislý ještě na dalších dvou komponentách, a to na spánku a na sedavém způsobu trávení času. V okamžiku, kdy klesne pohybová aktivita, může stoupnout spánek, ale to se nestává. Nejčastěji naopak dojde k pasivnímu trávení volného času.
Takže vzrůstá množství prosezeného času?
Přesně. A to je jednoznačně velký problém. Snižuje to úroveň tělesného zdraví, samozřejmě ovlivňuje emoční rovinu jedince, chybí sociální interakce, nedostatečná pohybová aktivita má jednoduše obrovské množství souvislostí. Existuje řešení. Dnes už je řada doporučení, jak to změnit, ale jsou vázaná na změny z úrovně státní správy nebo na změny v chování autorit, typicky učitelů, trenérů. Těch, kteří zprostředkovávají pohybovou aktivitu, jenže na to nejsou a ani nebyli připravování. Zmíněné autority tedy potřebují dostat podnět z vrchu od ředitelů, zřizovatelů škol, případně z ministerstva. Když to řeknu velmi laicky, dostat notičky, co a jak mají dělat.
V současnosti jsou otevřené jen mateřské, speciální školy, první a druhé třídy základních škol. Ostatní mají
Jan Cacek, děkan Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity. distanční výuku. Jak při ní naložit s tělesnou výchovou?
Je to řešitelné. Samozřejmě jako vyučující v období uzavření škol nezkontroluji, že dítě udělalo, co jsem po něm chtěl, ale mohu mu hodinu, třicet nebo aspoň deset minut tělesné výchovy zprostředkovat například online formou. Je poměrně velké množství různých forem pohybových aktivit, které jsou realizovatelné online nebo formou výzev. Stejné principy vedení tréninků platí i pro organizovaný sport. Moji tři synové dělají šerm a mají třikrát týdně online tréninky, zbytek mají napsané jako tréninkový plán individuální přípravy. Neplatí to asi globálně, ale bude výrazná menšina trenérů i učitelů, kteří jsou proaktivní a snaží se situaci obdobným způsobem pozitivně řešit.
Nedostatek pohybu se může promítnout do zdravotních obtíží, ale může to mít v budoucnu dopad taky na obratnost a pohyblivost dětí. To už se nezlepší?
Naprosto správně, dětem bude chybět část spektra pohybové gramotnosti. Ta je chápaná jako komplex vícero rovin, patří tam rovina motorická, která zahrnuje agilitu, rovnováhu, koordinaci, potom chytání, házení a řadu dalších aktivit. Když to zobecním, pohybové schopnosti a pohybové dovednosti bych měl stimulovat optimálně po celé období růstu dítěte. V takzvaných senzitivních obdobích, respektive v konkrétním věkovém období dítěte je vhodné zacílit pohybovou aktivitu víc do určité oblasti. Třeba rozvoje rychlosti, protože je období, kde rychlost mohu velmi dobře stimulovat a skokově dochází k jejímu zlepšení.
Co se stane, když děti rychlost nerozvíjí třeba rok? Takřka tak dlouho stojí organizovaný sport.
Dítě přichází o rozvoj svého potenciálu, současně si nevytváří dobré zvyky a pohybové stereotypy, které ho budou doprovázet celý život. A to je pouze rovina motorická. Pak je tady rovina sociální, emoční, další ovlivňující kognitivní funkce, to znamená paměť, pozornost. Toto vše je negativně ovlivňováno nedostatkem pohybové aktivity.
Jste pedagog, ale také trénujete řadu vrcholových sportovců a reprezentantů. Děsí vás víc to, že se dětem zhoršuje pohybová zdatnost, nebo se víc obáváte menší konkurenceschopnosti českých sportovců v budoucnosti?
Velmi mě děsí obě dvě roviny. Odborně více rovina vrcholového sportu, protože je mi bližší. Ale z hlediska dopadu na populaci a ekonomických aspektů fungování společnosti mě obdobně děsí rovina negativního ovlivnění zdraví. V okamžiku, kdy mám nižší úroveň zdatnosti, jsem obéznější, méně emočně stabilnější a tak dál, lze očekávat obrovské finanční náklady na správu poničeného stavu. Na úrovni republiky vzrostou náklady na zdravotní kompenzace odhadem v řádech stovek milionů až miliard korun ročně. Určitě nás dožene toto období absence pohybové aktivity.
V čem vidíte hrozbu do budoucna?
Přemýšlím už hodně dopředu, ale co až dnešní děti, které se prakticky nehýbou, budou jednou rodiči? Budou dostatečnými vzory, vytvoří správné pohybové návyky u svých dětí, když je sami nemají? Nebo je nebudou mít právě proto, že je teď sociální distanc, nedostatek stimulů? Myslím si, že pokud stav bude trvat rok dva, nemusí se to zas až tak negativně do budoucna projevit. Pokud ovšem bude tento stav trvat několik let, půjde o obrovský průšvih. Z mého pohledu je naprosto nezbytné, aby se na úrovni státní správy začaly hledat nové podněty, výzvy, prostředky a metody, jak populaci stimulovat k pohybu, přemýšlení nad svým zdravím a jeho ovlivňování prostřednictvím pohybové aktivity. To znamená preventivně, nikoli léčbou.
Jan Cacek, děkan Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity.
Je potřeba řešit to už v současné době, nebo to lze dohnat po skončení koronavirových opatření?
Myslím, že by se to mělo dohánět už v tomto karanténním období, protože vůbec nevíme, zda očkování bude fungovat, přicházejí nové kmeny této nemoci. Nevíme, zda se z toho, co dneska bereme jako věc dočasnou, tedy působení koronaviru, nestane stav trvající deset nebo dvacet let. Nikdo nedokážeme dostatečně přesně predikovat budoucí vývoj a myslím si, že už v současné době musíme hledat alternativy, jak populaci nabídnout něco, čím pozitivně zapůsobíme na zdraví. Pohybová aktivita může být jeden z těchto faktorů.
Vidíte cestu v povolení tělesné výchovy, dětských kroužků a organizovaného sportu, nebo se to musí řešit spíš individuálně?
Nedokážu si představit, že dojde ke spuštění organizovaného sportu ve velké míře až na úroveň rekreační, protože ta se týká stovek tisíc lidí, kteří se pravidelně setkávají a riziko přenosu tak bude vždycky velké. Ale určitě se dají najít i v organizovaném sportu alternativy tréninkových aktivit, kde se víc lidí setká, zasportuje, odtrénuje, ale budou dodržovat pravidla distance a dalších preventivních opatření. V některých sportech, typicky úpolových, nelze naplánovat klasický trénink bez rizika přenosu. V judu, karate, zápasu jsou sportovci od sebe na velmi krátkou vzdálenost a riziko je velké, ale i pro takovéto skupiny sportů musíme hledat tréninkové alternativy. Děti se nebudou prát, mohou spolu posilovat, běhat, jinak rozvíjet pohybové schopnosti. Sice ne specificky, leč organizovaně. Má to jedno zásadní ale.
Jaké?
Je to o odpovědnosti každého jednotlivého sportovce, zdali bude dodržovat pravidla, když se aktuální režimová opatření rozvolní. Lze hledat i alternativní řešení, formou online tréninků. Není to ono, ale online trénink je nesrovnatelně lepší než žádný trénink. Taky jsme si na vysoké škole mysleli, že online výuka nebude fungovat a bude to něco strašidelného, něco, co nikoho v zásadě nebude bavit. Ano, jedná se o odlišný způsob vyučování, ale už jsme si zvykli a dneska hledáme formy, jak výuku zefektivnit, jak ji udělat takovou, aby studenty bavila. Existují metody a nástroje, jak motivovat v online výuce, akorát jsme nebyli na tento způsob učení zvyklí a první půlrok tak byla výuka zkostnatělá.
Takže to lze přenést i k mladším dětem.
Myslím, že stejné by to bylo i v online trénování a provozování tělesné výchovy. Na druhou stranu dnes můžeme dětem dávat výzvy, ať už z hlediska organizovaného sportu nebo školní tělesné výchovy. Nebo to může jít klidně z ministerstva zdravotnictví: třeba výzva, aby děti každý den absolvovaly deset tisíc kroků. Dneska má každé dítě mobil, může si stáhnout aplikaci měřící vzdálenosti, kroky, rychlost chůze, převýšení a jiné, určitě je situace řešitelná. Ale musí se toho někdo chopit a nastavit směr, jak to dělat. A musí to být na úrovni státní správy, nezmění to vizionář ze Zbrojovky nebo Komety Brno.
Je v této době důležitější vliv rodičů, aby se dětem věnovali víc než dosud?
Naprosto s tím souhlasím. Pohybová aktivita v období nouzového stavu je z velké části závislá na tom, jaké stimuly přicházejí z rodiny. Když stimuly nejsou, je velmi malé procento dětí, které mají sebeřízení na takové úrovni, že nějakou pohybovou aktivitu budou vykonávat sami od sebe. Určitě to nebudou děti ve věkové kategorii pět až osm let, spíš děti starší, které dělají sport na relativně vysoké úrovni a jsou zvyklé několikrát týdně trénovat.
V jakém věku děti potřebují pravidelný pohyb, nejlépe tělesnou výchovu?
Celý první stupeň stoprocentně. Pohyb pouze ve dvouhodinovce tělesné výchovy jednou týdně je nedostačující. S dětmi je třeba každodenně aktivně a plánovitě pracovat na stavu jejich kondice. Když se budeme bavit konkrétně, je to například o tom, že každý den dvakrát třikrát při online výuce s dětmi udělám pohybovou pětiminutovku, nebo jim zadám výzvu, aby udělaly během dopoledne třeba třikrát patnáct dřepů. Dát jim podněty, ne konkrétnímu dítěti, ale skupině, která soutěží mezi sebou. Soutěživost v tomto věku docela dobře funguje.
Jan Cacek, děkan Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity.Česká republika si ani před koronavirem nestála v úrovni pohybové zdatnosti nejlépe v porovnání s jinými zeměmi. Zhoršuje se naše situace?
Například z hlediska dětské obezity patříme mezi nejhorší země v Evropě, a stoprocentně tím pádem i celosvětově. Možná některé americké státy na tom budou hůře, ale patříme k úplně nejhorším a myslím, že doba koronavirová toto jenom prohloubí. Ne že by se víc rozevřely nůžky mezi námi a zbytkem Evropy, ale nehrozí, že by nás to minulo a zbytek světa přibral v průměru dětské populace na tělesné hmotnosti, zhoršil svoji zdatnost.
Dá se z tohoto období vytěžit něco pozitivního, třeba ve větším semknutí rodiny?
Určitě si z každé doby lze vzít něco dobrého, jeden aspekt je právě zlepšení sociálních vazeb uvnitř rodiny. Pokud jsou rodiče dostatečně lucidní, lze najít pohybové alternativy, jak ovlivňovat zdraví v rodině. Pozitivní aspekt vidím i v tom, že se mohou najít nové formy, prostředky a metody, jak stimulovat děti a jak působit na jejich zdravotní stav. Takové, které v tradičním běžném režimu nebyly využívány. Třeba virtuální hry nebo Nintendo jsou aktivity, které děti mohou oslovit. Dají se dělat doma, děti mají puštěný počítač nebo herní konzoli a současně se pohybují. Nebo online tréninky, o kterých jsem hovořil, různé výzvy. Dneska je k nim doba přístupnější než kdykoli předtím.
V zimě spousta lidí používá špatné počasí jako výmluvu, proč se nehýbat venku. Co byste jim vzkázal?
Jak říkají v severský státech: neexistuje špatné počasí, jenom nevhodné oblečení. Děti je potřeba otužovat a zocelovat. I když sněží, prší a správně se obleču, nevidím jediný důvod, proč nejít ven vykonávat jakoukoli činnost, která bude mít pozitivní vliv na zdraví.
Před úplným lockdownem se do vnitřních sportovišť mohlo v rouškách. Je to vhodné, nebo sport v roušce nedoporučujete?
Myslím si, že pokud je pohybová aktivita o nízké až střední intenzitě, je daleko lepší sportovat v roušce, než nesportovat vůbec. Tedy pokud mi to nepůsobí nějaké psychické trauma a současně dodržuji hygienické standardy, že nepoužiji jednu roušku deset tréninků po sobě nebo když si roušku propitím a zvlhčím, tak si ji vyměním. Ale realizovat vysokointenzivní tréninky v roušce si nedokážu moc dobře představit jako dlouhodobě udržitelné. Třeba když atlet běhá třístovky v relativně vysoké intenzitě. Výzkumy ukazují, že v těchto případech jsou zdravotní rizika pro sportovce vysoká.
Fakulta sportovních studií stojí především na praktické výuce. Jak se s omezeními vypořádáváte?
Máme klasické pedagogické studijní programy a pak studijní programy, které jsou zdravotnického charakteru, typicky fyzioterapie. Fyzioterapeuté mohou absolvovat kontaktní výuku předmětů, takže jejich studium u nás probíhá skoro standardně jako před koronavirem. Studium ostatních programů ve velké míře závisí na stupnici protiepidemického sytému PES. V pětce kontaktní výuka neprobíhá, ve čtyřce může probíhat praktická výuka posledních ročníků. To znamená těch, které mají státnicovat. Zaplaťpánbůh za to, ale do čtyřky jsme se již dlouho nedostali, takže vzniká obrovský deficit v množství odučené výuky. Studentům teď chybí kredity, musíme hledat alternativní řešení téhle situace.
A našli jste je?
Předpokládám, že budeme celé prázdniny učit praktické předměty, protože v létě by koronavirová situace měla být trošku lepší než dneska. Uvidíme, co se nám podaří dohnat, ale bude to pro nás těžké. Samozřejmě studenti nás neustále bombardují dotazy, kdy praktickou výuku spustíme, protože když jdete studovat tělovýchovnou fakultu, máte rádi sport a chcete sportovat. Když příležitosti sportovat nemáte, motivace k ukončení i zdárnému průběhu studia klesá. Současná situace zrovna na naši instituci nepůsobí dobře.
Praktické předměty lze splnit jen výjimečně, že?
Přesně tak. U některých sportů se studenti mohou pomocí online kurzů naučit konkrétní dovednosti, například v aerobiku. Natočí si své vystoupení, které mají jako jeden ze zápočtových požadavků, napíšou test a třeba takovýmto způsobem zdárně absolvují praktický předmět. Ale takových je strašně málo.
Může se někomu protáhnout studium?
Teoreticky nemůžeme natahovat studentům studium, takže musíme opravdu hledat povolené varianty výuky v koronavirovém systému PES. Problém například je, že ve všech studijních programech máme plavání a pokud jsou zavřené bazény, nemáme kde plavat, tedy studenti nemají jednak možnost naučit se požadované dovednosti, jednak také nemají za co obdržet zápočet. Dostáváme se do velmi prekérní situace.
Kdo je Jan Cacek?
Jan Cacek, děkan Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity.Narodil se 1. září 1977 v Třebíči, žije v Čebíně na Brněnsku.
Od března 2020 je děkan Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně, předtím vedl oddělení atletiky.
Absolvoval Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, má doktorát v oboru kinantropologie z Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Jako atletický a kondiční trenér vede řadu reprezentantů napříč sportovními odvětvími. Aktuálně spolupracuje například s mnohonásobným mistrem světa v kickboxu Tomášem Hronem, reprezentanty v jachtingu Viktorem a Ondřejem Teplými, vicemistrem světa v lezení na rychlost Janem Křížem a reprezentantkou v krasobruslení Eliškou Březinovou.
Je metodikem Národní asociace kondičních trenérů České republiky. Garantuje studijní program Osobní a kondiční trenér a podílí se na vzdělávání trenérů pro dvanáct sportovních svazů.
Dvakrát obdržel cenu rektora Masarykovy univerzity pro vynikající pedagogy.
S manželkou Janou má tři syny Kryštofa, Matyáše a Šimona.
Mezi jeho záliby patří sport, četba, muškaření a psi.
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
