Kliknutím zvětšíte„Forma už je vyladěná. Poznala jsem to tak, že jsem se jednou ráno vzbudila a cítila jsem se jako vítěz. Předtím jsem byla furt ve stresu, jako bych si nevěřila. Teď už je to dobré,“ usmála se 31letá Martina Jindrová pár dnů před odletem za moře.
Máte představu, čím se mohla vaše nálada změnit?
V jednom z posledních tréninků se na mně točili tři kluci, kteří už simulovali styl portugalské soupeřky. Šli jsme šest pětiminutových kol a poznala jsem, že jsem na tom fakt dobře. Říkala jsem si, proč o sobě pochybuju, když natrénováno mám. Probudilo se ve mně zdravé sebevědomí.
Proč trénink s muži? Děvčata nejsou vhodný sparing?
Je jich málo a především jsou lehké, a to nemá smysl, protože já jdu teď o váhovou kategorii výš. Byla jsem zvyklá shazovat do 66 kg, ale teď jdu do 70 kg, protože v MMA je to nejnižší váha.
Jak vy pracujete s váhou?
Snažila jsem se nabrat aspoň dvě kila do svalů, ale to se mi povedlo až v závěru přípravy. Mám nějaká čtyři kila přes, takže nakonec budu muset taky hubnout. (úsměv) Ale ne tolik jako dřív, kdy jsem shazovala i deset kilo. Nejtěžší budou mít v den zápasu třeba až 78 kilo. Ale já si zase myslím, že jsem rychlejší.
To bude i případ Cavalcantiové?
Ne, s tou na tom budu váhově podobně a myslím, že mám velkou šanci vyhrát.
Ale ona má skvostnou bilanci, 24 vítězných zápasů v kickboxu, dva v MMA a jeden v brazilském jiu-jitsu. Neděsí vás to?
Spíš motivuje, všechno je jednou poprvé a prohra musí přijít. Neměla až tak kvalitní soupeřky, jako mám za sebou já. Zápasila jsem třeba s Valentinou Ševčenkovou, která drží UFC pás. S Jorinou Baarsovou, která snad taky nikdy neprohrála. Tyhle zkušenosti by mi mohly pomoct, jí je teprve 24 let a já mám na kontě o nějakých 200 zápasů víc.
Je to tak, že se i přes porážky můžete posunout výš?
Myslím, že jo. Aspoň mě nakopnou. Vždycky když jsem pak měla odvetu, byla jsem připravená na zápas daleko lépe a většinou jsem to zvládla, jenom jednou se to nepovedlo.
Jaký je vůbec rozdíl mezi UFC a PFL?
To je stejné, jen jde o jinou organizaci. UFC je určitě nejznámější, ale PFL je hodně sledovaná. Pro mě je to zatím největší životní výzva.
Čemu za tuhle pozvánku vděčíte?
Trenér a manažer Petr Ondruš mě tam chtěl protlačit. Oni zpočátku zájem neměli, že jsem spíš lehčí váha, ale nakonec se sami ozvali. Asi je přesvědčily moje výsledky v kickboxu.
A proč vy jste se rozhodla pro změnu?
Kickbox už jsem dělala dlouho, asi 18 let. Byla jsem šestkrát mistryní světa, vyhrála jsem mistrovství Evropy. Splnila jsem si spoustu cílů a ztratila jsem motivaci. Na olympiádě není, nebylo už co vyhrát. Tak jsem chtěla zkusit něco nového. MMA má budoucnost, dělá to hodně lidí, je to vidět. A díky Karlosi Vémolovi se zviditelnilo i u nás. Bylo by super stát se šampionkou PFL nebo se dostat do UFC.
Jak rychle jdou zápasy za sebou?
Když dojdu až do finále, které je v listopadu, budu mít za půl roku pět zápasů. Je to masakr.
Ale ty peníze za to stojí, ne? Byla to jedna z věcí, která vás přiměla ke změně?
Samozřejmě je to motivační, už peníze za jednotlivé zápasy jsou úplně jiné než v kickboxu. Tam vás příprava vždycky vyjde dráž, než je odměna za vítězství. Milion dolarů vypadá pěkně, akorát se to musí zdanit, zaplatíte z toho trenéry…
Vyplatí se vám už jenom ten jeden zápas?
Teď už jo. Ale i díky tomu, že nedošlo na přípravu v Thajsku, o čemž jsem chvilku uvažovala.
Co se stalo?
Promluvil do toho covid a málo času, takže jsem se chystala převážně v Praze. V Thajsku je sice teplo, tělo rychle regeneruje, ale MMA tam není na takové úrovni.
Jak dlouho se dáváte po zápase dohromady?
Nohy jsou rozkopané, ty trpí nejvíc, může přijít zranění. Minimálně tři týdny to potrvá.
Co vede děvče, aby si nechalo takhle ničit tělo?
Já už to beru jako fakt. Bojové sporty jsem si vybrala, když jsem byla malá. Co můžu teď dělat? Jedině se dobře krýt a zbít soupeřku víc než ona mě. (úsměv)
Ale taky z vás mohla být hokejistka nebo fotbalistka.
Když mně bylo šest sedm, chtěla jsem hrát hokej, chytat v bráně, strašně jsem to sledovala. Zapisovala jsem si výsledky, znala jsem snad všechny hokejové gólmany v extralize.
Odtud pramení také vaše náklonnost k hokejovému Třinci?
To nikdo nechápe, já ani nevím, jak to vzniklo. Ani jsem tam neměla žádného oblíbence. Vím, že tenkrát tam byl Ujčík kapitán, Richard Král tam hrál, asi se mi líbil ten název.
Ale místo hokeje jste nakonec hrála fotbal…
Začínala jsem u nás v Horní Bříze, odkud jsem půl roku hostovala v Bohemce. Dala jsem i hattrick za poločas, vyfotila jsem se s klokanem. Kariéru mi ukončilo zranění ramena.
Ve fotbale ale fandíte plzeňské Viktorce, je to tak?
Jasně. Ta stará parta u nás v baru často slavila, ale poslední dobou už ani moc nechodili. Kdyby mě někdo nalákal, asi bych si šla i kopnout.
V tom baru už prý nepracujete.
Kvůli účasti v PFL jsem po pěti letech skončila práci za barem. Abych si něco vydělala, pracovala jsem na stavbách a trénuju pár lidí…
Na stavbách? Mám tomu rozumět tak, že jste dělala zedničinu?
(usměje se) Ne, dělali jsme zateplení polysterenem a skelnou vatou. Bylo to příjemné odreagování, nějaké peníze jsem si vydělala. Až se vrátím z Ameriky, určitě si na pár dnů na stavbu zajdu. Ale předtím jsem v době covidu, když byly bary zavřené, dělala i v lese. Pálili jsme klestí, sázeli stromky, ale také dělali prořezávku motorovou pilou. To byl adrenalin, dělají tam fajn lidi, samí pohodáři.
Boj o milion dolarů
První soupeřkou Martiny Jindrové bude v americkém Orlandu už tento pátek Portugalka brazilského původu Jacqueline Cavalcantiová. Hned po víkendu se česká bojovnice vrací z Floridy domů a bude čekat na další soupeřku a termín druhého z eliminačních zápasů. Oba jsou bodované a po nich se utvoří žebříček, osm nejlepších se pak v pyramidě utká ve čtvrtfinále, semifinále a finále. Na vítězku čeká milion dolarů. Finále je na programu v listopadu.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
