Rudi Kolndrekaj měl rád pizzu od dětství. Ale ve válkou zbídačeném Kosovu to nebyla úplně levná záležitost. Rudi na ni prostě neměl peníze. Ve svém rodném městě Prizrenu sice dokončil střední školu, avšak žádnou nadějnou budoucnost před sebou neviděl. Využil proto první příležitosti a vydal se za svým strýcem do Čech, konkrétně do Kolína. Stal se prodavačem ve strýcově zlatnictví, ale věděl, že jej láká něco jiného.

Jeho snem bylo péct pizzu. Přesto vydržel ve zlatnictví několik let a naučil se velmi dobře česky. „Učil jsem se hlavně povídáním s prodavačkami při čekání na zákazníky. Především praktická slova, fráze a číslovky. To mně pak moc pomohlo při jednání na úřadech,“ vzpomíná Rudi.

Pak jej osud zavál do Plzně, kde jeho strýc otevíral nové zlatnictví v obchodním centru na Rokycanské. „Vůbec se mi sem nechtělo, nevěděl jsem, že nějaká Plzeň existuje a navíc jsem měl v Kolíně přítelkyni. Ale musel jsem,“ říká. „A nakonec jsem si Plzeň zamiloval, připomíná mi moje rodné město Prizren, kterým také protéká řeka a také hlavně kvůli lidem.“

Nakonec ale o všem rozhodla jeho touha po vlastním podnikání, Rudi opustil obchod se zlatem a vydal se do světa gastronomie. Chtěl dělat pizzu a chtěl ji dělat po svém, protože s chutí těch, co vyzkoušel, nebyl spokojený. V hlavě se mu rodily kombinace a recepty, které nejprve testoval na svých kamarádech a známých. Hlavním poradcem byla však především jeho manželka. Ta mu také koupila k narozeninám poloprofesionální pec, aby mohl zkoušet své recepty doma.

Začínal opatrně. Plzeň jej lákala, ale první pizzerii si otevřel v menších a levnějších Blovicích. „Byly to krušné časy, moc jsem to zpočátku neuměl. Ono péct pizzu doma a pak pro třeba deset zákazníků najednou je rozdíl. Takže ten první den jsem se skoro jen omlouval,“ usmívá se dnes Rudi a dodává: „A do toho všeho jsem dostal nabídku otevřít provozovnu na svém vysněném místě, ve velkém nákupním centru Olympia.“

I začátky v Blovicích však sehrály v jeho životním snu důležitou roli. Seznámil se tam s šikovným grafikem, synem majitele tamních prostor. „Ukázal jsem mu moje tehdejší logo. Jen zakroutil hlavou a do tří dnů mně přinesl svůj návrh. Byl jsem nadšený. Hned jsem věděl, že to je ono.“ vzpomíná.

Od té chvíle je logo hipstera s pizzou místo plnovousu nepřehlédnutelnou značkou a zárukou dobrého jídla. „Když jsem to logo poprvé viděl, věděl jsem, že mám to, co jsem potřeboval. To mi dalo sílu pokračovat dál,“ pokračuje.

Nabízené místo ve food courtu v Olympii s radostí přijal, protože o ně hodně stál. Věděl, že pak bude celé Plzni na očích, což bude pro úspěch rozhodující. I Blovice se naštěstí rozjely skvěle. Ale Rudi nemá byznys nastavený tak, že by celý den trávil u pece jako v počátcích svého podnikání. Nyní jej najdete především u počítače nebo na pracovních schůzkách. A pracuje vlastně i na svých cestách. „Dávám si pizzu všude, kam přijedu. Chci totiž vědět, jak tam chutná a co je v ní třeba špatně,“ přiznává se.

Rud’s pizzu chce rozšiřovat dál formou franšízových poboček a zájemců o ně přibývá. Kromě pizzerie v Olympii už v Plzni fungují provozovny i v Pražské a Františkánské ulici, před otevřením jsou ještě na Americké a ve Skvrňanech. Aby toho nebylo málo, Rud´s pizza už je k dostání například i v Rokycanech, Nýřanech nebo Dobřanech, chystá se mimo jiné Praha či Tachov. A jednou bude pobočka i v kosovské Prištině a možná i v Londýně.

A jaký je Rudi Kolndrekaj očima svých zaměstnanců? „Je úžasný šéf. Striktní, ale spravedlivý. Rozumí své práci a dobře ví, co chce. Dělat pro něj nás baví,“ usmívá se pizzař z provozovny v Olympii Robert Tvrdý.

Při takovém množství provozoven už však musí majitel přemýšlet i o dobře fungujícím týmu spolupracovníků. „Kdo chce pro Rud´s pizza pracovat, musí tuto značku milovat a věřit v budoucnost. Protože, když je spokojený ten, kdo pizzu dělá, je to na ní vidět. A pak je spokojený i zákazník,“ dodává Rudi jednoduchou radu, která v jeho případě funguje dokonale.