Jak se s odstupem díváte na své začátky ve Snídani?
Zpočátku jsem ji vnímal jako vzrušující novou zkušenost. Teď už ji beru spíš jako určitou jistotu k mé další práci, na které mi paradoxně kvůli Snídani nezbývá tolik energie. Ranní rozhovory mě moc baví, ale už bych chtěl přece jen zase dělat víc muziky. Právě díky ní jsem kdysi získal hodně fanoušků.

Vzpomenete si na první vysílání Snídaně?
Aby ne! Za mě docela dobrý, i za fanoušky. Jenže pak mi napsala jedna fanynka, ať si z toho nic nedělám. Nevěděl jsem, co to má znamenat. Zadal jsem svoje jméno do Googlu a na všech bulvárních serverech na mě vyskočily titulky přebrané z těch nevybíravých diskusí. Šílený pocit. Mělo to dvě roviny – já měl jasno, ale uvědomil jsem si, že to čte celé mé okolí včetně rodiny a zaměstnavatele. Neusínalo se mi nejlépe. Tak jsem si řekl: Ano, výzva přijata! Na druhé straně si uvědomuji, že pod diskuse na těchto serverech píše zlomek lidí, a to ještě anonymních. Ta zkušenost je ovšem k nezaplacení. Pocit, že o vás najednou všude píšou, že jste debil, je věc, kterou jen tak nezažijete… (směje se) Pak byla ještě třetí stránka, moje kolegyně Nikola (Čechová neboli Shopaholic Nicol – pozn. red.), která do televizního světa vstoupila poprvé. Musel jsem tedy fungovat jako kluk a kolega, co ji podrží. Naštěstí se od druhého dne začali ozývat i moji zastánci. Časem se vše uklidnilo.

Jaké to je vést živé rozhovory?
Vlastně by mě lákalo si to někdy zkusit sám ve vlastním pořadu nebo na déle než pár minut a dostat se k hostům o něco hlouběji, probrat i víc než jejich práci. Rád sleduji talk show i jako divák. Byl jsem hostem u Karla Šípa a Jana Krause, s nadšením jsem sledoval, jak to tam chodí. Otázky mě napadají samy, ani bych si je nemusel připravovat, rád vycházím z dané situace. Docela mě i baví dávat rozhovory, protože si u nich celkem hezky utřídím myšlenky.

Každý rok se na obrazovky vrací seriál Horákovi. V jakém období svého života jste ho natáčel?
Bylo mi šestnáct, byl jsem v prváku na gymplu a zrovna jsem začal víc točit… Z Horákových jsem přejížděl ještě na Ordinaci, kde jsem měl tehdy jinou roli, než byl nedávno Jonáš. Moc mě to chytlo, až jsem se bál, abych na natáčení nezačal být závislý a aby mi to nechybělo, až nebude práce. Kvůli tomu jsem chtěl z herectví dokonce odejít. Před prvním natáčecím dnem Horákových jsem dostal angínu. Nemohl jsem mluvit, měl jsem silná antibiotika. Možná to bylo i tím, že jsem se strašně bál. Nejsem od přírody exhibicionista, vždy jsem byl spíš plachý a ostýchavý, ale zároveň mě pódium a kamera šíleně lákaly… Jsou pro mě v něčem magické.

Když mluvíme o vystoupeních před kamerou, máte nějaké kuriozity?
Nedávno mě překvapil můj fanklub na Facebooku. Objevil jeden můj film se studenty FAMU, kde jsem byl placenou prostitutkou zbaven panictví. Nebo v komedii Marie Poledňákové Jak se krotí krokodýli jsem hrál v komparzu – vycházel jsem ze školy v záběru, kde zrovna utíkala Míša Badinková. Pár lidí mi po zhlédnutí v kinech dokonce napsalo, že mě na plátně zahlédli. To jsem si připadal jako king. Za tři stovky jsem tam celý den vycházel ze školy a doufal, že si paní režisérka všimne, jak to dělám dobře, a dostanu větší roli. Nestalo se. I takové jsou začátky.

Milan Peroutka
Narodil se 24. března 1990 v Praze v rodině spisovatelky Ivany Peroutkové a bubeníka skupiny Olympic. Poprvé stál před kamerou v pořadu To nevymyslíš! Zahrál si v seriálech Ordinace v růžové zahradě 2, Horákovi, Vyprávěj, Gympl s (r)učením omezeným. V roce 2017 byl druhý v show Tvoje tvář má známý hlas. Hraje v muzikálech Divadla Kalich a Divadla Bez zábradlí. Je frontmanem skupiny Perutě.