Řada lidí život jen tak prožije. Jsou ale tací, kteří se jím prožijí do opravdové spokojenosti. Je tohle, paní Adamovská, váš případ?
Neřekla bych, že jsem byla někdy vyloženě nespokojená. Teď jsem ale víc vyrovnaná. Spokojená s tím, že mám harmonický vztah, zaopatřené děti, netrápí mě žádné neduhy či chmury. A pokud ano, rychle je odeženu nebo přebiju nějakou akcí. Vyrazím třeba na výlet nebo začnu něco opravovat, natírat, rekonstruovat. Neposedím. To je možná můj velký problém, který mne často unavuje, ale nemůžu si pomoct. Taková prostě jsem.

Dokážete si užívat každého dne a v případných trablech vidět spíš něco, co vás posune dál?
Jasně že si užívám každý den. Nechci svůj život proflákat. Ale že bych měla z problémů radost, že mě někam posunou, to tedy ne. Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. Asi takhle bych to viděla i já.

Zlata Adamovská v rozhovoru s Vasilem Fridrichem zavzpomínala na podpis petice Několik vět. Rozpovídala se především o svých divadelních rolích:

Zdroj: Youtube

Jste ráda za všechny překážky, které vás formovaly a posunuly k dnešní Zlatě?
Samozřejmě. Mně opravdu nikdo neodklízel klacíky z cesty. V sedmnácti jsem odešla z domova, po rodičích jsem zdědila jen chuť k jídlu a smysl pro humor. O všechno ostatní jsem se musela postarat sama. Jsem hodně houževnatá a pracovitá, což mě často v životě dostalo na kolena, do stavů vyčerpání a podobně. Málo jsem se odměňovala, vždycky víc myslela na druhé. Teď to napravuji.

Jak vnímáte dnešní svět, který se mění?
Nejen teď se svět mění. Změnil se podstatně i během mého života, velkou část jsem ho prožila v totalitě. Nyní si užívám výdobytků svobody, možnosti cestovat. Brouzdám po internetu, jen Facebook ani Instagram nemám, nepoužívám a nevyhledávám. Nemám potřebu fotit se pro lidi, jak vypadám po ránu nebo v plavkách.

Myslím, že soukromí ztrácíme tím, když se o ně dělíme s ostatními. To já nechci. Pro komunikaci s mými přáteli doma i ve světě mi bohatě stačí e-mail a telefon. A není nad osobní setkání a společné zážitky! Ty žádná fotka nenahradí.

Jiří Babica
Jiří Babica: Pracovat už bych nemusel, vaření dělám jen pro zábavu mladých

Vaše srdce si v divadle Studio DVA, kde hrajete, získala komedie Bez roucha. Prozradíte proč?
Vlastně nevím. Pamatuji si legendární představení v Činoherním klubu z roku 1986, které režíroval Jiří Menzel. Úchvatný pocit z téhle báječné inscenace jsem léta nosila v sobě. Když se hra nasadila ve Studiu DVA, zajásala jsem. O to víc, když mi v ní nabídl producent divadla Michal Hrubý roli. Tahle komedie „divadla na divadle“ je o týmové práci a souhře.

Obsazení je skvělé. Moji kolegové jsou do jednoho velcí profíci. Přesto zkoušení bylo jedno z nejnáročnějších, jaké jsem kdy zažila. Režisér Ondřej Sokol přinesl jako vždy spoustu nápadů a diváci to oceňují, skvěle se baví. Tohle je pro nás největší odměna.

Tato komedie pojednává o tom, jak těžké je nazkoušet komedii, a odpoví na otázku, zda je špatná generálka opravdu dobrým znamením. Dáte na podobná znamení? Třeba na černou kočku přebíhající přes cestu?
Dobrá otázka. Nerada se nechávám svazovat pověrami a vlastně čímkoli. Přesto, když mi přeběhne černá kočka přes cestu, udělám raději třikrát ptfuj ptfuj ptfuj.

A pátek třináctého neřeším, to bych nemohla vůbec vylézt z domu. Ten den je daný v kalendáři a hnout s ním nemůžu. Prostě k tomu datu přistupuji jako k ostatním věcem, které nemůžu změnit. Tím pádem se jím ani nezabývám. Natož abych se nějak trápila.

Zlata Adamovská, Petr ŠtěpánekV komedii Bez roucha se Zlata Adamovská potkává s manželem Petrem ŠtěpánkemZdroj: se souhlasem Václava Berana, foto pro divadlo Studio DVA

Ve hře musíte zvládat rychlé změny. Jaká jste v soukromí?
Vzruchy a nečekané výzvy mám moc ráda. Celý můj dosavadní život byl dost velký kalup, žádné klidné vody. Když se mi nakupí hodně práce a nevím kam dřív, většinou udělám ještě spoustu dalších věcí, které jsem měla v plánu. Když je volněji, dokážu i lenošit a nabrat klidnější režim. Víte, v našem povolání nejste pánem svého času. Ten už pro mě začíná být vzácnou veličinou. Proto se snažím, abych ho nepromarnila a užila si ho.

Divadelní soubor musí fungovat jako tým. Navzdory konfliktům a chaosu. Jste týmový hráč?
Jasně že jsem týmový hráč a jsem za to ráda. Hvězdné manýry mě minuly. Vážím si práce ostatních složek, a to nejen na divadle, ale třeba i při natáčení na place. Dokonce mě jejich práce zajímá. Všímám si, co všechno ty profese obnášejí, jaká mají úskalí a proč si je lidé vybrali jako své povolání.

Zlata Adamovská je stálici divadla Studio DVA. Účinkuje v pěti inscenacích:

Existuje hra, s níž byste se opravdu nerada loučila?
Každá hra má svoji derniéru, to je zákon divadla. A často o ní nemůžete rozhodnout vy. Těžko jsem se třeba loučila v pražském Ungeltu s rolí Margot ve hře Na útěku, ve které jsem hrála s Janou Štěpánkovou. Až její těžká nemoc určila derniéru po celých devíti letech, během kterých jsme spolu odehrály tři sta šedesát repríz…

Máte dvě dospělé děti. Jak jste uchopila jejich výchovu?
Přiznám, že je mi dodnes záhadou, jak jsem při své náročné profesi zvládla vychovat dvě děti. Navíc dvě rozdílné děti. Bára byla větší introvert, hloubavá holčička. Petr naopak velmi hyperaktivní dítě. Víte, já od svojí mámy zažila velmi přísnou výchovu. Možná proto jsem u svých dětí nebyla tak důsledná, jak bych měla. Dětem jsem hodně povolovala. 

Ivana Chýlková, Jan Tománek
Po prvním kole StarDance má Ivana Chýlková už šest kilo dole. Nejen díky tanci

Jste dvojnásobnou babičkou. Co ve vás vnoučata probudila?
To vím docela přesně. Stesk, že chvilky, kdy mi moje malé děti ráno naskákaly do postele a tam jsme spolu řádili, se už nikdy nevrátí. Proto si takové chvíle užívám právě s vnoučaty.

Děláte s nimi věci, které byste jinak nedělala?
Zatím jsou dost malé. Ale věřím, že mi určitě časem rozšíří obzory a já budu třeba fandit na nějakém sportovním stadionu. Stejně jako jsem kdysi chodila na zápasy baseballového týmu, ve kterém hrál můj syn. Tleskala jsem vždy, až když začali tleskat ostatní rodiče našeho týmu. Pravidla baseballu jsem totiž nikdy pořádně nepochopila. Jinak s Klárkou si hodně zpíváme lidové písničky, to ji baví. S Viktorem si dám klidně i malý fotbálek na zahradě.

Zlata Adamovská, vnuk Viktor, Petr ŠtěpánekZlata Adamovská s vnukem Viktorem a manželem Petrem ŠtěpánkemZdroj: Profimedia

Je život ve věku, kdy děti odrostou, jednodušší, lepší?
Neřekla bych, že lepší, ale když vám dospělé děti odejdou z domu, postaví se na vlastní nohy, je v bytě najednou prázdno. Bylo mi často i smutno, stýskalo se mi. Chvíli mi trvalo, než jsem si na stav prázdného hnízda zvykla. Dnes bych ho za nic nevyměnila. Mám ráda svůj klid, i když své děti ráda a poměrně často vídám, nebo si telefonujeme.

V určité etapě se rodiče začnou učit od svých dětí. Platí to u vás?
No, zatím chodí ony pro rady ke mně… Ale přece jen, třeba s počítačem nebo s nastavením mobilu mi často pomůže syn a dcera mě překvapuje, jak dobře vaří. Po mně to tedy určitě nemá!