Alfons Maria Mucha se narodil 24. července 1860 v moravských Ivančicích. Umělecké nadání a přitažlivý zjev zdědil po své krásné a vzdělané mamince Amálii. Nápadníci se kolem ní točili od útlého mládí, ale ona raději přijala místo vychovatelky ve vídeňské šlechtické rodině. V době, kdy svěřené děti dorůstaly a mladá žena přemýšlela, kudy povede její další životní směrování, se prostřednictvím příbuzné seznámila s Ondřejem Muchou. Pracoval jako soudní zřízenec u soudu v Ivančicích.

Byl to slušný muž, jehož tři malé děti po smrti manželky navíc potřebovaly mámu. Se svatbou příliš neotáleli, Amálie už dávno překročila třicítku. Po roce se narodil Alfons a po něm ještě dvě holčičky – Anna a Anděla. Chlapeček podle vzpomínek příbuzných uměl kreslit dřív, než se naučil chodit. Maminka mu prý dokonce přivazovala tužku na šňůrku kolem krku, aby si mohl kreslit, i když se teprve batolil po podlaze. Alfons Mucha byl levák, ale kreslil stejně dobře jak levou, tak pravou rukou.

Brněnské Slovanské gymnázium mohl navštěvovat díky svému hudebnímu nadání. Stipendium získal ve dvanácti letech jakožto sborista v katedrále sv. Petra a Pavla. Bystrý chlapec měl talentu na rozdávání, ale taky bohémskou náturu. Škola ho moc nebavila. Pár ročníků gymnázia opakoval, nakonec s ním ztratili profesoři trpělivost a byl vyloučen. Na živobytí si vydělával jako úředník u soudu v Ivančicích, kde se za něj přimluvil tatínek, většinu času ale věnoval kreslení.

Školy života, akademie malby

Jeho snem bylo studovat na pražské Akademii výtvarných umění. V roce 1878 se proto ke studiu přihlásil. Týden po písemném podání přihlášky s přiloženými ukázkami práce přišlo nevlídné doporučení, aby si zvolil jinou životní dráhu. Osmnáctiletý mladík se poprvé v životě vypravil do Prahy, aby zabojoval. Ale ani druhý pokus nebyl úspěšný. Vyprovodili ho ze dveří se slovy: „Malířů je mnoho, ale peněz málo. Najděte si raději jiné zaměstnání, kde se lépe uplatníte.“ Alespoň tak celou událost po letech popsal jeho syn Jiří.

Alfons se nevzdal, maloval dekorace pro ochotnické divadelní spolky, navrhoval pozvánky a plakáty. Nudnou práci soudního písaře si zpestřoval kresbami. Když se však jednou místo zápisu věnoval náčrtům obžalovaných, přišel vyhazov. V devatenácti, roku 1879, proto odchází do Vídně. Našel si na inzerát učňovské místo, aby mohl pokračoval ve své práci malíře divadelních dekorací, teď už ale v jedné z nejlepších tamních divadelních společností, firmě Kautsky-Brioschi-Burghardt. Byl pilný a cílevědomý, navštěvoval večerní umělecké kurzy a nevynechal žádnou výstavu. Jenže o dva roky později vyhořel Ringtheater, nejvýznamnější zákazník firmy Kautsky-Brioschi-Burghardt, a Alfons přišel o práci…

Při návratu k rodičům mu prý došly peníze, musel proto vystoupil z vlaku v Mikulově. Rozhodl se ve městě zůstat. A osud ho za odvahu odměnil. Portréty, které nakreslil místním za stravu a nocleh, zaujaly hraběte Karla Khuena-Belassiho, majitele panství. Pověřil mladého umělce, aby nástěnnými dekorativními malbami vyzdobil jídelnu jeho letního sídla Emmahof, které si postavil v lesích nedaleko Hrušovan. Alfons sice nikdy předtím tuhle techniku nepoužíval, vyptal se však místního malíře pokojů a chytil příležitost za vlasy.

Pan hrabě byl nadmíru spokojen a jeho bratr Egon nabídl mladému umělci další zakázku ve svém tyrolském sídle. Byl Muchovým talentem tak okouzlen, že se rozhodl stát jeho mecenášem. Talentovanému mládenci zaplatil dva roky studií na Akademii výtvarných umění v Mnichově, kde mezi jeho spolužáky patřil třeba Luděk Marold. Dokonce souhlasil, když chtěl jeho chráněnec pokračovat ve studiích v Paříži.

Do města nad Seinou se Alfons vydal v roce 1887. A štědrý hrabě Egon ho skutečně podporoval další tři roky na Akademii Julien. Když však Mucha přestoupil na jinou uměleckou školu – Akademii Colarossi – bez vědomí svého podporovatele, měšec mecenáše se zavřel a pro „Mišu“, jak malíře oslovovali Pařížané, nastaly krušné časy. Aby získal prostředky k živobytí, začal dělat ilustrace pro francouzská a česká nakladatelství. Zkušenosti už měl. Za mnichovských studií zdobily jeho kresby například časopis Krokodýl, který vlastnil nakladatel Filip Kubr, muž jeho sestry Anny. Když už nezbýval ani haléř v kapse, mohl se najíst a platit svými kresbami v kavárně Crémerie patřící madame Charlotte Caronové.

close Z díla Alfonse Muchy, které je snadno rozpoznatelné od ostatních umělců. info Zdroj: Deník/Marie Lucová zoom_in Z díla Alfonse Muchy, které je snadno rozpoznatelné od ostatních umělců

V pokoji nad kavárnou si pronajal skromný pokoj. Naštěstí se mu brzy podařilo vybudovat si pozici úspěšného a spolehlivého ilustrátora. V roce 1891 získal Alfons Mucha místo v nakladatelství Armand Colin, důvodem byl jistě také jeho novátorský přístup ke kaligrafii a písmu. Ve svém ateliéru začal pořádat kurzy kresby. Byly tak úspěšné, že dostal nabídku vést je na Colarossiho akademii, kterou ještě nedávno navštěvoval sám jako student.

Plakát pro Sarah

Zakázka, která z pohledného moravského rodáka udělala nekorunovaného krále secesní Paříže, zaklepala na dveře o Vánocích roku 1894. Slavná herečka Sarah Bernhardtová chystala na začátek ledna 1895 stou reprízu hry Gismonda, v níž okouzlovala pařížské publikum. Taková příležitost si žádala náležitou reklamu v podobě nového plakátu na divadelní představení. Obrátila se na Lemercierovu tiskárnu, jenže na poslední chvíli, kdy nikdo z osvědčených spolupracovníků nebyl k mání. Alfons Mucha byl ve správný čas na správném místě. Na Štěpána pomáhal příteli s korekturami obtahů právě v Lemercierově tiskárně, když se herečka s urgentní žádostí obrátila na jejího ředitele.

Ten chtěl slavné divě za každou cenu vyhovět, proto svěřil úkol jedinému umělci, který byl právě po ruce. Mucha byl dokonale připravený, pro nakladatele Lemerciera už dělal speciální vánoční a novoroční přílohy časopisu Le Gaulois, včetně článku o Gismondě Sarah Bernhardtové v divadle Théâtre de la Renaissance. Herečce se zalíbil už první náčrt a Mucha se pustil se do přípravy barevné předlohy. Když se ředitel tiskárny vrátil po Vánocích do Paříže, plakát byl už vytištěný. Vypadal ale úplně jinak, než bylo tehdy zvykem.

Měl jiný formát – podlouhlý úzký tvar, postava Sarah v roli Gismondy byla skoro v životní velikosti. Jemné pastelové tóny a svatozáře kolem hlavy vytvářely působivou atmosféru. Ředitel tiskárny byl přesvědčený, že tak novátorské pojetí u herečky neprojde. Stal se však pravý opak. Sarah byla nadšená. A nejen ona. Rozruch způsobil plakát i mezi obyvateli Paříže. Traduje se, že podpláceli lepiče, aby Gismondu získali. Někteří dokonce břitvou vyřezávali plakát přímo z reklamních ploch.

close Alfons Mucha info Zdroj: se svolením Jany Bouberlové zoom_in Alfons Mucha

Herečka, které bylo v té době padesát let, si o šestnáct let mladšího výtvarníka pojistila šestiletou smlouvou nejen na návrhy divadelních plakátů, ale i scénografie a kostýmů, navrhoval jí dokonce i účesy. Sarah měla kromě uměleckého talentu také obchodního ducha. Neváhala využít svou tvář v reklamě pro propagaci výrobků. Prostřednictvím Muchovy kresby například spotřebitelům oznamovala, že jediné, co má raději než jednu sušenku, jsou dvě sušenky její oblíbené značky. Britská královna Viktorie dostala od světoznámé čokoládovny Nestlé jeden z jejích reklamních plakátů namalovaných Muchou jako dárek k osmdesátým narozeninám.

Mimořádně úspěšná se ukázala také spolupráce, kterou navázal Mucha s tiskařskou firmou Imprimerie Champenois. Kromě kalendářů, pohlednic, divadelních programů a samozřejmě plakátů, nejdražší se tiskly na satén, pergamen nebo japonský papír, vytvořil sérii dekorativních panó na téma ročních období. Získaly si takovou oblibu, že musel vytvořit další soubory na stejné téma.

Během následujících deseti let se Alfons Mucha etabloval jako přední představitel stylu art nouveau, který dal užitému umění novou podobu. Kromě už zmíněných plakátů či panó vytvářel také návrhy šperků, příborů, stolních servisů či látek. První samostatné pařížské výstavy se umělec dočkal v roce 1897, v následujících dvou letech jsou jeho díla k vidění ve Vídni, Budapešti, Mnichově, Bruselu, Londýně či New Yorku. Událostí roku 1897se stala putovní výstava Alfonse Muchy, která cestovala z Paříže po mnoha světových metropolích.

Slavného rodáka přivítala také Praha v prostorách tehdejšího Topičova salonu. Šlo zároveň o první zdejší přehlídku secesního umění. Dal o sobě vědět i během Světové výstavy, která se konala v roce 1900 v Paříži. Rakousko-uherská vláda ho požádala o výzdobu pavilonu Bosny a Hercegoviny, který vyhrál stříbrnou medaili. Inspiraci hledal při cestách na Balkán a právě tam se zrodila myšlenka na projekt, který později ovlivnil zbytek jeho života – Slovanskou epopej.

Radosti života

Úspěšný umělec v nejlepších letech si konečně mohl začít užívat radostí života. Jistě vnímal atmosféru velkoměsta, kde vyrůstaly široké bulváry se zářícím elektrickým osvětlením a kde byla v roce 1889 otevřena Eiffelova věž. Za první pořádný honorář si koupil harmonium. Při večírcích se v Muchově salonu scházeli přátelé, hrálo se a zpívalo. Harmonium, stejně jako sekretář s přihrádkou na peníze, jsou pořád v majetku malířových potomků. Všichni Alfonsovi přátelé věděli, že do šuplíku ukládá peníze a štědře je půjčuje potřebným. Když byla přihrádka prázdná, došel si do banky pro další obnos. Pomáhal třeba Paulu Gauguinovi, který se vrátil z vysněného pobytu na Tahiti s prázdnou kapsou.

Několik let měli společný ateliér. Prostřednictvím švédského dramatika a spisovatele Augusta Strindberga poznal mysticismus a okultismus, které ovlivnily jeho dílo, zároveň se náruživě zajímal o technické novinky, ať už šlo o fotografování, nebo kinematograf bratří Lumièrových, s nimiž ho spojoval přátelských vztah.

Jeho životu se jistě nevyhýbala ani milostná vzplanutí. Spekulovalo se o blízkém vztahu s malířkou Zdeňkou Braunerovou, která často pobývala v Paříži, spisovatelce Růženě Jesenské, ve své době vyhledávané spisovatelce románků červené knihovny, Gilberte Freund-Deschampsové, dceři bohatého výrobce barev, či múze z jeho obrazů Berthe de Lalande. K oltáři si však přivedl až ve svých čtyřiceti šesti letech Marii Chytilovou. Zamilovali se do sebe, když studentka c. k. uměleckoprůmyslové školy, začala navštěvovat soukromé kurzy slavného umělce. Mucha pak podporoval o dvacet let mladší talentovanou Marušku, když pokračovala ve studiích na Académie Colarossi. Vzali se roku 1906 po tříleté známosti, během níž Alfons pobýval ve Spojených státech. Kvůli svatbě se vrátil do Prahy, do Ameriky se pak vypravil s novomanželkou po boku.

Na zámořskou misi se poprvé vydal v roce 1904 díky pomoci a podpoře své přítelkyně baronky Rothschildové, aby získal prostředky pro svou Slovanskou epopej. Snažil se získat lukrativní zakázky jako malíř společenských portrétů. Svou první zakázku dostal Mucha od barončiny příbuzné, paní Wissmannové, velice vlivné osobnosti tehdejší newyorské společnosti. O rok později se vypravil do Států znova, jeho kurzy malby, „Cours Mucha“, na newyorské škole užitého umění si získaly velkou oblibu. Při třetím pobytu se s manželkou usadili v Chicagu, kde Alfons zastával post profesora na Institutu umění. Začíná se přibližovat také ke splnění svého snu, když získá podporu milionáře a mecenáše umění Charlese Richarda Cranea. Portrét Josephine, Craneovy dcery, který Mucha namaloval, je ve vlastnictví pražské Národní galerie.

Zpátky ve vlasti

V březnu roku 1909 se rodina Marie a Alfonse rozroste o dcerku Jaroslavu. Když ten rok trávili letní dny doma, v moravských Rosicích, už se Alfons pouštěl do prvních skic Slovanské epopeje. Z hlavního města přichází v tom čase žádost, aby pracoval na nástěnných malbách pro nově postavený Obecní dům. Stavba vznikala v letech 1905 až 1912 podle projektu architektů Osvalda Polívky a Antonína Balšánka v secesním stylu. Na výzdobě interiéru se podíleli nejlepší zdejší umělci, například Ladislav Šaloun nebo Josef Václav Myslbek. Mucha o účast hodně stál a vrátil se kvůli Obecnímu domu ze Spojených států. Své komerční tvorby si příliš nevážil, toužil po uměleckých počinech ve své domovině.

Primátor Vladimír Srb mu svěřil výzdobu prestižního Primátorského salonku. Umělec se ujal práce bez nároku na odměnu, ale zakázku získal bez výběrového řízení, což vyvolalo spoustu zlé krve. Výsledek však ohromil všechny kritiky. Mucha odvedl skvělou práci, kterou obdivují návštěvníci Obecního domu dodnes. Zhostil se nejen impozantní nástěnné a stropní výzdoby sálu, ale i návrhů všech předmětů, od závěsů po kryty topení. Paní Marie našla pro své blízké příjemný byt na Malé Straně, ve druhém patře historického Thunovského paláce. Rodina měla k dispozici pět pokojů a z oken vyhlídku na celou Prahu. Zůstali v něm až do poloviny dvacátých let. Spoustu času ale trávili na venkově. Na zámku ve Zbirohu si malíř v hlavním velkém sále s prosklenou střechou vytvořil ateliér, aby měl prostor pro Slovanskou epopej. Místo pláten maloval na lodní plachty, které si nechal dovážet z Belgie.

Svůj cyklus dvaceti obrazů maloval osmnáct let. Původní plány počítaly s dobou mnohem kratší, jenže přišla první světová válka. Světlem v těžkých dobách se Muchovým stalo narození syna Jiřího v roce 1915. Jakožto přesvědčený vlastenec krátce po vyhlášení samostatného Československa v roce 1918 Mucha vytvořil návrhy několika budoucích bankovek a nabídl je státu bez nároku na honorář. Ministru financí Rašínovi se „muchovky“ zalíbily natolik, že umělci svěřil vytvoření celé kolekce bankovek.

Objevoval se na nich Pražský hrad s věžemi chrámu svatého Víta i podoby jeho ženy a dcerky. Jarča vzpomínala, jak tátovi pózovala, když vytvářel desetikorunovou bankovku. Její tvářička zdobí rub. Zabral se do práce na tak dlouho, že holčička v letním vedru omdlela. Malá modelka pak jako odškodnění dostala svou oblíbenou jahodovou zmrzlinu. Pro novou republiku vytvořil Mucha také emise prvních poštovních známek.

V roce 1919 představil v pražském Klementinu prvních pět pláten Slovanské epopeje. Na podzim roku 1928 u příležitosti oslav deseti let samostatnosti československého státu veřejnost mohla obdivovat všech dvacet obrazů ve Velké dvoraně Veletržního paláce. Sál se proměnil v podzimní sad a kolem obrazů vznikly cestičky sypané pískem. Muchovo celoživotní dílo bylo dokončeno. Mecenáš Crane, který nastavil symbolickou cenu jedné koruny, je věnoval Praze. Kladl si jedinou podmínku – vybudování důstojných prostorů pro stálou expozici.

close Dům prošel rekonstrukcí. info Zdroj: se svolením Jany Bouberlové zoom_in Dům prošel rekonstrukcí

Ve stejném roce byla dokončena stavba rodinné vily v pražské Bubenči. Dvoupodlažní budova ve stylu novoklasicismu vyrostla v ulici V Tišině. Jako architekta si Muchovi zvolili Bohumila Hypšmana, tvůrce třeba areálu dnešního ministerstva zdravotnictví na Palackého náměstí. O žádné experimenty nestáli. Přízemí a první podlaží sloužilo k obytným účelům, v horním patře měl Alfons Mucha prostorný ateliér. Práce měl pořád hodně. Ani po sedmdesátce neubral na tempu. Vstával jako celý život v pět ráno a začal pracovat. Přátelé o něm už kdysi v Paříži říkávali, že žije jako král, ale dře jako otrok.

Dokonalé zázemí, díky němuž se mohl věnovat jen své tvorbě, mu dokázala vytvořit paní Marie. Starala se o domácnost, ale také přijímala zakázky, určovala ceny, domlouvala spolupráci s modely. Díky dokonalé manželské souhře mohl vzniknout třeba návrh vitrážového okna v novogotické severní lodi chrámu sv. Víta v Praze pro banku Slavii nebo rozměrné lunetové plátno, které umělec vytvořil pro spolkový dům Hlahol. V současné době zdobí velký sál v přízemí budovy. Když v březnu roku 1939 vtrhli nacisté do Československa, byl Alfons Mucha byl mezi prvními, které gestapo odvedlo.

Uvěznění a tvrdé výslechy trvaly několik dní. Starý pán byl sice nakonec propuštěn, ale po návratu domů dostal těžký zápal plic, který se stal příčinou jeho smrti. Zemřel 14. července 1939. Okupanti zakázali státní pohřeb, přesto na poslední cestě jednoho z největších českých umělců provázely davy. Alfons Mucha byl pohřben na vyšehradském hřbitově Slavín.

Vystěhování

Do vily v Bubenči se krátce nato nastěhoval se svou rodinou vysoký důstojník wehrmachtu. Právě tento muž prý zachránil paní Marii před koncentračním táborem a nechal ji nadále bydlet ve vile. Zachována zůstala díky němu také sbírka Muchova díla. Plátna Slovanské epopeje byla během německé okupace tajně uschována v podzemním skladu Českého národního archivu. Syn Jiří, který studoval medicínu a dějiny umění, žil toho času ve Francii. V roce 1940 se oženil s nadanou dirigentkou a skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou, svazek však ukončila smrt mladé ženy pouhé dva měsíce po sňatku. Po okupaci Francie utekl Jiří do Velké Británie, připojil se ke Královskému letectvu a později se stal korespondentem BBC. S maminkou a sestrou se shledal až po skončení války.

V rodinné vile se zabydlel s druhou ženou Geraldinou, roce 1950 však o svoje zázemí přišli. Dům byl znárodněn a jeho obyvatelé násilně vystěhováni. Sbírky Alfonse Muchy a možná i obrazy měly skončit v nějakém skladu. Promyšlenou akci zorganizovali komunisté, když manželé s malým synkem Johnem pobývali v Železné rudě a ve vile zůstala jen paní Marie. Naštěstí se jí podařilo svého syna telefonicky upozornit, ten se stihl vrátil do Prahy a celou akci zastavit. Během měsíce našel volný byt v domě na Hradčanském náměstí, kam mohla být přemístěna zachráněná část rozsáhlého odkazu slavného umělce.

Úředníkům hrozil mezinárodním skandálem, proto souhlasili. Odplata ale přišla zanedlouho. Jiří byl zatčen a obviněn z údajné špionáže. Naštěstí unikl trestu smrti, několik let však strávil jako vězeň v uranových dolech v Jáchymově. Paní Marie zemřela v roce 1959, naštěstí se ještě dočkala synova propuštění.
Jiří, který se stal úspěšným spisovatelem, překladatelem, dramatikem a scénáristou, svědomitě pečoval o odkaz svého otce. Od šedesátých let minulého století se díky jeho aktivitám začaly konat retrospektivní výstavy, které pomáhaly oživit zájem o dílo Alfonse Muchy ve významných metropolích. Dal také beletristickou podobu vzpomínkám svého táty, které si ke konci života umělec zapisoval na malé lístečky, v knize Kankán se svatozáří.

Jeho sestra Jaroslava se po druhé světové válce podílela na restaurování obrazů Slovenské epopeje. Byla tím nejpovolanějším odborníkem, protože otci pomáhala při míchání barev a přenosu detailů přípravných studií na plátna. V roce 1950 byla Slovanská epopej převezena do Moravského Krumlova. Provlhlé obrazy bylo nutné podrobit rozsáhlé restauraci, především díky iniciativě potomků slavného umělce. Až od roku 1968 mohli milovníci Muchova díla obdivovat Slovanskou epopej v prostorách zámku. Po dlouhých sporech kvůli špatnému technickému stavu objektu se celá Slovanská epopej vrátila v roce 2012 na čtyři roky do pražského Veletržního paláce. Ovace sklidila při výstavě v Tokiu v roce 2017, během tří měsíců přišlo 650 tisíc lidí.

Od července 2021 je soubor vystaven opět v expozici zámku v Moravském Krumlově. Vystavení předcházel výkup zámku od soukromého vlastníka městem a upravení jeho interiérů tak, aby v nich byly splněny nároky na bezpečnost, osvětlení a stálost teploty a vlhkosti. Na svůj důstojný stánek v Praze Slovanská epopej stále čeká. Jaroslava Muchová Syllabová Teršová zemřela v roce 1986, její bratr Jiří o pět let později. O odkaz slavného předka pečuje jeho syn John, který založil Mucha Trust a Nadaci Mucha, a dcera Jarmila Mucha Plocková, jejíž matkou byla Vlasta Plocková. Vila v Bubenči se rodině vrátila v rámci restitucí. Žít v ní však už nechtěli. V roce 2015 ji od dědiců koupil finančník Pavel Hubáček.

V jízdárně i na Hradě
Pokud se chcete seznámit s díly Alfonse Muchy, navštivte výstavu Mucha, rodinná sbírka v pražské Valdštejnské jízdárně. Je koncipovaná jako průřez umělcovou tvorbou a některé originály budou veřejnosti zpřístupněny vůbec poprvé. Času máte dost, potrvá do 31. října 2022. V expozici, jejíž architektkou je Eva Jiřičná, uvidíte malby, sochy, fotografie či reklamní předměty z rodinné sbírky.

Unikátní multimediální zpracování obrazů a plakátů Alfonse Muchy v nadživotní velikosti, v pohybu a 3D prostoru zase slibuje projekt ALPHONSE MUCHA e-MOTION v prostoru Jízdárny Pražského hradu. Pohltí vás velkoplošné projekce vytvořené z rozhýbaných plakátů, vitráže z katedrály sv. Víta a projekce Slovanské epopeje. Otevřou se před vámi dveře ateliéru secesního mistra. Budete mít také možnost zhlédnout uvedení prvních rozhýbaných obrazů Alfonse Muchy ve formě NFT – exkluzivní kolekce nabízené prostřednictvím aukcí.