Polabskou rovinatou krajinu Bohumil Hrabal miloval od mladí, které prožil v Nymburce. Do Kerska, které je od tohoto města jen patnáct kilometrů vzdálené, chodíval na výlety.

Později tam jezdil se ženou Eliškou na víkendové pobyty k přátelům. Když v roce 1965 Hrabalovi objevili inzerát, který nabízel prodej chaty právě v Kersku, neváhali.

Kersko - Po stopách Bohumila Hrabala:

Zdroj: Youtube

„Doporučení přišlo také od světoběžníka a skauta Františka A. Elstnera i spisovatele Adolfa Branalda. Oba vlastnili chatu v blízkém sousedství,“ doplňuje Pavel Fojtík, historik z Vlastivědného muzea Nymburk.

Víkendový domek v severozápadním okraji polesí v Kersku, který byl postaven v roce 1940. Původně patřil sestrám Trnkovým, od nichž malou stavbu s jednou místností, kuchyňkou, toaletou a otevřenou vstupní verandou získal spisovatel. Hrabalovi k původnímu domku přistavěli nad garáž ještě patro se zasklenou verandou.

„Byl to jakýsi pracovní ateliér, kam vedly příkré schůdky,“ vysvětluje Pavel Fojtík.

Psával na vechtrovně

Na hradle či vechtrovně, která byla celá natřená vagonovou zelenou jako vzpomínka na několik let, kdy během okupace mladý Hrabal pracoval jako výpravčí v Kostomlatech, velmi často psával. Ostatně ze železničářského žargonu pochází také pojmenování, která verandě nad garáží přisoudil. Chatu obklopuje velký pozemek porostlý borovicemi. Břízy už zmizely.

Poklidnou osadu v rovinatém Polabí si spisovatel i jeho žena velmi oblíbili. Trávili tam většinu volného času. Stali se rychle součástí chatařské komunity, Hrabal rád s místními poseděl v hospodě.

Podle vzpomínek pamětníků se zajímal o všechno a zároveň dovedl o všem vyprávět, ať už šlo o motorky, o pivovarnictví, či přírodu. Ve stínu bříz před chatou vznikala celá řada jeho skvělých literárních děl. Kersku zůstal slavný spisovatel věrný třicet let, až do svých posledních dnů. Spolu se svou ženou si jako místo posledního odpočinku zvolili nedaleké Hradištko.

Vila, kterou postavil architekt Ladislav Žák pro režiséra Martina Friče, stojí v pražských Hodkovičkách. Připomíná bílou loď pevně ukotvenou ve svahu nad Vltavou
Vila Lídy Baarové vypadá jako loď. Opravdovým domovem se ale pro ni nestala

Po smrti bezdětného spisovatele v roce 1997 získala chatu rodina sousedů, které objekt Hrabal odkázal. Podobně jako Hrabalovi ji využívala k rekreaci. V roce 2021 se majitelé rozhodli, že chatu prodají. Když se nemovitost objevila v nabídce realitní společnosti, o koupi projevil zájem Středočeský kraj. Do správy chatu převzalo Polabské muzeum, které už řadu let spravuje odkaz Bohumila Hrabala prostřednictvím expozice ve Vlastivědném muzeu Nymburk.

Dveře slavné chaty se návštěvníkům letos na chvíli v sobotu 20. května. Trvalé zpřístupnění domku veřejnosti se chystá na jaro roku 2024. Polabské muzeum chce vrátit útočiště slavného spisovatele prostřednictvím věcí, které užíval, do co nejvěrnější podoby z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Tak, aby návštěvníci měli pocit, že si pan Hrabal jen odskočil na pivo. Zároveň probíhá rekonstrukce expozice muzea v Nymburce, věnovaná spisovatelově mládí.

Městečko, kde se zastavil čas

Nezastupitelné místo v Hrabalově životě vždycky patřilo polabské rovinaté krajině. Spisovatel se ale narodil v Židenicích, které jsou dnes součástí Brna. Psal se rok 1914. Pro Hrabalovu maminku, tehdy mladou Marii Kilianovou to tenkrát lehké nebylo. Otec jejich maličkého synka, c. k. důstojník Bohumil Blecha, ji totiž opustil.

Kmotrem při křtu malého Bohumila v zábrdovickém kostele se stal František Hrabal. Právě s ním se mladá žena postupem času sblížila. Když odešel pracovat do pivovaru v Polné, šla s ním. Francin se staral o účetní knihy, Maryška dělala pomocnou účetní. Synka Bohumila svěřila svým rodičům, zůstal u nich do tří let.

Veranda sloužila jako pracovní ateliér, kde Hrabal často psával.Veranda sloužila jako pracovní ateliér, kde Hrabal často psávalZdroj: Se souhlasem Pavla Fojtíka a Polabského muzea

Pár uzavřel sňatek v roce 1916 a František dal vyženěnému synkovi písemným prohlášením své příjmení. Do nymburského pivovaru se Hrabalovi společně s Bohumilem odstěhovali až o tři roky později.

To už se rodina rozrostla o dalšího synka Břetislava. Francin v nymburském pivovaru pracoval až do roku 1948, kdy ho dělnická rada po únorovém převratu vyhodila. Kdo by si takové dějinné zvraty dokázal představil ve dvacátých letech minulého století.

Společenští Hrabalovi se rychle s Nymburkem sžili. Maryška hrála v tamním ochotnickém divadelním souboru, Bohoušek a Slávek chodili do přírody a sportovali. Nejraději hráli fotbal. Jen studijní výsledky Bohumila, jemuž kamarádi říkali Bogan, dělaly rodičům vrásky na čele. Po smrti brněnského dědečka Kiliana měl dělat společnost babičce, byl přijat do primy brněnského Českého státního gymnázia.

Přízemí domu je díky rozměrným oknům po celém svém obvodu maximálně prosklené, což umožňuje pronikání odrazů slunce z vodní hladiny bazénků do vnitřních prostorů.
Sídlo firmy jako laboratoř. Na Valašsku stojí nejvyšší dřevostavba v Česku

Jenže učení se moc nevěnoval a výsledkem byly nedostatečné na vysvědčení. Bohumil se proto vrátil do Nymburka, kde nastoupil na tamní státní reálku. Ani tam to nebylo se studijními výsledky valné. Mladík musel opakovat kvartu a k maturitě se dostal o dva roky později než jeho vrstevníci. Biflování pouček ho nebavilo, raději hrál fotbal za místní klub Polaban.

Rodiče si přáli, aby se Bohumil zapsal na pražskou Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Studoval dobře, jak však o mnoho let později vzpomínal, jen proto, aby maminka měla radost.

Zákony a paragrafy mu srdci nepřirostly, mnohem raději se náruživě věnoval četbě, ať už šlo o soudobé literární autory, dějiny umění, nebo filozofická díla Schopenhauera, Spinozy, Descarta, Ladislava Klímy či Lao-c’. Bohumil dostal do vínku fenomenální paměť, jeho erudice v oblasti filozofie, výtvarného umění a literatury se během příštích let stala příslovečnou.

Ostře sledované vlaky

Když nacisté 17. listopadu 1939 zavřeli vysoké školy, zbývaly do završení studia Hrabalovi jen dva semestry. Chvilku pracoval jako koncipient u notáře, pak nastoupil jako skladník v nymburském Spotřebním a výrobním družstvu železničních zaměstnanců.

Když ho v pracovní době přistihli v plavkách u Labe, skončil jako pomocný dělník v železniční stanici Kostomlaty nad Labem. O dva roky později, po složení zkoušek, se Bohumil stal výpravčím. Do této železničního prostředí situoval svoji novelu Ostře sledované vlaky, jejíž filmová adaptace získala později amerického Oscara.

Bohumil Hrabal a jeho Ostře sledované vlaky:

Zdroj: Youtube

Po skončení druhé světové války Hrabal úspěšně dokončil vysokoškolské studium, v roce 1946 byl promován doktorem obojího práva. Když mu později jeho přátelé přisoudili přezdívku doktor, měli na mysli nejen jeho vysokoškolský titul, ale především ohromnou Hrabalovu sečtělost.

První zaměstnání si našel jako pojišťovací agent Živnostenského fondu starobního a invalidního, pak přešel k pražské obchodní firmě Karel Harry Klofanda na místo obchodního cestujícího. Jezdil jako cesťák.

Když přišel komunistický převrat v roce 1948, chystal Bohumil Hrabal vlastním nákladem vydání výběru svých básní, který nazval Ztracená ulička. Knihy se však nedočkal, protože ve znárodněné tiskárně byla rozmetána její sazba.

Skřivánci na niti

V srpnu 1949 v rámci akce „úředníci do průmyslu“ nastoupil na brigádu v Poldině huti na Kladně. Šest dní v týdnu pracoval u martinské pece. Se štěstím přežil těžký pracovní úraz, když ho utržený jeřáb zasáhl do hlavy. Následovalo dlouhé léčení a rehabilitace. Lékaři Hrabalovi nabízeli částečný invalidní důchod, on se však vrátil do hutí.

Kladno opustil až v roce 1954, našel si podobně fyzicky náročnou práci v národním podniku Sběrné suroviny. Jako balič starého papíru v pražské Spálené ulici prolistoval a pročetl spoustu cenných knih vyhozených do sběru. Po pěti letech přešel do libeňského Divadla S. K. Neumanna. Dělal kulisáka. Když bylo potřeba, vypomohl jako čalouník, truhlář nebo statista.

Podle vzpomínek pamětníků se zajímal o všechno a zároveň dovedl o všem vyprávět, ať už šlo o motorky, o pivovarnictví, či přírodu.

V pražské Libni, kterou si zamiloval, také od roku 1950 bydlel. Domov si našel v bývalé kovářské dílně na dvoře domu číslo 24 v ulici Na Hrázi. V nájmu měl dva tmavé a vlhké pokojíky bez vody a se suchou toaletou na dvorku. Psaní se mohl věnovat jen v neděli. V létě si odnášel psací stroj na střechu malé kůlny, kam svítilo sluníčko.

Státní nakladatelství o jeho příběhy nestála. První čtyři povídky se objevily v samizdatovém strojopisném almanachu v roce 1956. Ve stejném roce potkal na dvoře domu, kde bydlel, Elišku Plevovou. Vzali se po půlroční známosti.

V hyttě je díky sálajícím kamnům dobře v zimě.
Chata na Zlínsku jako hytta v Norsku. V ní si vyčistíte hlavu a nabijete baterky

Třicetiletá Pipsi, jak Hrabal své ženě říkal, měla za sebou hořkou životní zkušenost. Po válce byla internována jakožto sudetská Němka ve sběrném táboře, kde ji znásilnili sovětští vojáci. Nemohla pak už mít děti. Hrabalovi žili ve spokojeném harmonickém vztahu. Pipsi, která pracovala jako kasírka v hotelu Paříž, stála nohama pevně na zemi a starala se o praktické záležitosti.

Do jejich libeňského bytečku „Na Hrázi věčnosti“ rádi chodili přátelé z uměleckého světa. Vyhlášené se staly „svatby v domě“. Hrabal si na libeňské radnici zjistil datum nejbližší svatby, kterou pak společně s kamarády slavili.

Zlatá šedesátá

Částečné uvolnění politických poměrů na konci padesátých let konečně otevřelo Boganovi cestu do nakladatelství Československý spisovatel, které schválilo vydání prvotiny Skřivánci na niti. Jenže po vydání knihy Josefa Škvoreckého Zbabělci se oficiální místa podobně otevřených výpovědí zalekla. Jednou z obětí se stala Hrabalova próza.

Za nepřístojnou prý kromě jiného cenzoři považovali zmínku o „cikánovi, který spadl do martinské pece“. Znova se musel Hrabal smířit s tím, že sazba knihy byla rozmetána, vydání zrušeno a on bude zase psát „do šuplíku“.

Po stopách Bohumila Hrabala v Nymburce:

Zdroj: Youtube

Průlom konečně nastal o čtyři roky později, kdy už se Boganovi blížila padesátka. Sbírka povídek Perlička na dně, které představovaly portréty nenápadných lidi z prostředí pražské periferie, si okamžitě získala čtenáře i kritiku volbou témat, viděním života kolem sebe a v neposlední řadě jazykem a slovníkem. Bohumil Hrabal se ze dne na den stal literární hvězdou.

Během šedesátých let vydával každý rok další a další knihy. Vyšla povídková sbírka Pábitelé, novely Ostře sledované vlaky a Taneční hodiny pro starší a pokročilé, sbírka Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Automat svět či Morytáty a legendy. Osobité příběhy neunikly pozornosti tehdejší mladé generace filmařů.

Především vydařená adaptace Ostře sledovaných vlaků, kterou natočil Jiří Menzel, dosáhla i mezinárodního věhlasu. Přicházejí ocenění doma i ve světě a vylepšení rodinných financí Hrabalových. Díky honorářům si mohli koupit chatku v Kersku i automobil Octavia Combi.

Slavnosti sněženek

Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 však znamenal konec nadějeplných časů. Hrabal se jako mnozí další umělci dostal na černou listinu. Jeho už vytištěné nové knihy se nedostaly ke čtenářům, skočily skartováním.

Film Skřivánci na niti, který natočil Jiří Menzel, ležel v trezoru až v roku 1990. Záchranným kruhem z bezútěšné situace na začátku sedmdesátých let se pro stárnoucího Bogana stal klid uprostřed kerského polesí. Zase psal „do šuplíku“, navíc s obavou, aby se rukopisy nedostaly při domovní prohlídce do rukou tajné policie, která slavného spisovatele sledovala.

Hrabal miloval kočky, v Kersku se staral o polodivokou smečku. Čítala kolem dvaceti kusů, všechny kocoury a kočičky měl pojmenované.Hrabal miloval kočky, v Kersku se staral o polodivokou smečku. Čítala kolem dvaceti kusů, všechny kocoury a kočičky měl pojmenovanéZdroj: Se souhlasem Polabského muzea

Jednu kopii obvykle ukládal u bratra Slávka, který měl chatku také v Kersku. V roce 1971 byl za necelé tři týdny na světě román Jak jsem obsluhoval anglického krále. Návratem k dětství a mládí ve vlídném Nymburku (maminka Marie zemřela v roce 1970, otec Francin ji o čtyři roky předešel) se staly Postřižiny, Rukověť pábitelského učně či Krasosmutnění.

V próze Něžný Barbar vzpomínal na bohémského kamaráda, výtvarníka a autodidakta Vladimíra Boudníka. Sbírka povídek Slavnosti sněženek představila svérázné obyvatele jeho milovaného Kerska. Hrdinou Příliš hlučné samoty se stal dělník ve sběrně starého papíru Haňťa.

Zvenčí je dům ošetřen vápenno-hliněnými omítkami a pláštěm z modřínového dřeva.
Slamák v Liptovském Jánu vzdává hold lidové architektuře a ekologickému stavění

Po dlouhém přemlouvání svolil Hrabal k fiktivnímu rozhovoru pro tehdejší ideologii poplatný časopis Tvorba. Smířlivě sebekritické vyjádření pootevřelo v polovině sedmdesátých let spisovateli dveře do kamenných nakladatelství. Publikovat však mohl jen některá díla, která nadto procházela cenzorskými škrty, aby socialistické čtenáře nepohoršovaly třeba erotické pasáže.

Originální verze dával Hrabal vydavatelům samizdatů nebo exilovým nakladatelům. A také přátelům, s nimiž se pravidelně scházel v pražské hospodě U tygra. S příchodem osmdesátých let ledy pozvolna, ale přece jen tály. Režisér Jiří Menzel natočil podle Hrabalových předloh další dva úspěšné snímky. Postřižiny i Slavnosti sněženek patří dodneška mezi divácky nejoblíbenější filmy.

Hlášky z nich zlidověly. Pražský Činoherní klub a Divadlo Na zábradlí uváděly mimořádně vydařené a pořád vyprodané divadelní adaptace jeho knih Něžný barbar a Hlučná samota. V osmdesátých letech ke svým románům přidal Svatby v domě, vyprávěné ústy ženy Elišky.

Společný život páru ukončila v roce 1987 smrt milované Pipsy. Její hrob v Hradištku pokrývají kamínky, které spolu s Bohumilem nasbírali během dovolených u moře. Odešel také bratr Břetislav a celoživotní kamarád Karel Marysko, cellista Národního divadla. Jistoty, na kterých stál Hrabalův život, byly pryč.

Večerníčky pro Cassia

Když spisovatel o dva roky později slavil sedmdesáté páté narozeniny, dočkal se oficiálních oslav. Po sametové revoluci začaly jeho spisy souhrnně vycházet v nakladatelství Pražská imaginace. Knihy byly přeloženy do více než tří desítek jazyků. Přicházela ocenění v Česku a zahraniční.

Několikrát byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Hrabala začaly stále víc trápit nemoci spojené s věkem. V textech, které Bohumil Hrabal nazýval literární publicistika, se objevují meditace o útrapách stáří i o tíži samoty. Vyšlo šest knižních výborů – Listopadový uragán, Ponorné říčky, Růžový kavalír, Aurora na mělčině a Večerníčky pro Cassia. V roce 1994 se svazkem pojmenovaným Texty uzavřela Hrabalova literární práce. Kersku zůstal věrný do konce svého života.

Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici.
Hvězdný architekt Josef Hoffmann: Vídeň mu ležela u nohou, Brtnice v srdci

„Kočenky jsou jediným důvodem ráno vstát, jít na autobus, jet do Kerska…, co by bylo s nimi, kdo by jim dal najíst, kdo by je pohladil, protože ty kočenky mě milují. Je mi příjemně sladce,“ psal.

Když autobus v jedenáct dopoledne zastavil, čekala už na zastávce v Kersku polodivoká kočičí smečka na svého ochránce, kterým jim vozil dobroty. Čítala kolem dvaceti kusů, všechny kocoury a kočičky měl Bohumil Hrabal pojmenované. Po krmení sedal k psacímu stroji a k večeru se vracel do pražského bytu v Kobylisích. Pozemská pouť muže, který právem patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům, se uzavřela 3. února 1997 po tragickém pádu z okna pražské Nemocnice Bulovka.

Vítejte v KerskuZa Hrabalovými přijížděli do Kerska často přátelé. Na snímku je Hana Hegerová, Stanislav Klos a hostitel Hrabal. V Kersku u HrabalaZdroj: Se souhlasem Pavla Fojtíka a Polabského muzea

Osada, kterou si tak zamiloval Bohumil Hrabal, leží uprostřed lesa v rovinatém Polabí. Lesní komplex byl vyhlášen přírodním parkem. Ještě na počátku dvacátého století bylo Kersko uzavřeným knížecí lesním revírem obehnaným plotem, kam mohli lidé vstupovat jen za souhlasu hajného. Po prodeji poděbradského knížecího velkostatku Moritzem zu Hohenlohe-Schillingsfürst se roku 1919 stává majitelem Josef Hyross, úspěšný podnikatel, cukrovarník a bankéř. Ve dvacátých letech začaly písčité pláže na břehu řeky Labe u blízkého Hradišťka lákat obyvatele Prahy k víkendovým výletům. Kerský les už v té době patřil synovi Josefa Hyrosse, který se rozhodl zájem návštěvníků o pobyt ve tamní přírodě obchodně zúročit.

V květnu roku 1934 zveřejnil návrh přeměnit kerský les ve vilové a lázeňské letní městečko. „Poptávka po lesních parcelách předčila všechna očekávání, navíc vše bylo vyšperkované navrtáním chutného minerálního pramene, podobného složení jako poděbradská kyselka,“ říká Pavel Fojtík, historik nymburského Vlastivědného muzea. Velkolepým plánům na vybudování lázeňského vilového města udělala konec poválečná konfiskace majetku Josefa Hyrosse. Místo vil v Krsku vyrostla chatová kolonie s přibližně čtyřmi stovkami nemovitostí. Vznikla pravoúhlá síť ulic, kterým se říká aleje. Po vzoru newyorského Manhattanu jsou očíslovány. V současné době v Kersku pořád výrazně převažuje počet rekreačních chat nad budovami pro stálé bydlení.

Oblíbeným cílem výletníků je restaurace Hájenka, kterou lidé znají především ze Slavností sněženek, půvabného filmu režiséra Jiřího Menzela, natočeného podle Hrabalových povídek na začátku osmdesátých let. Jednotlivé povídky jsou vlastně portrétními miniaturami sousedů, s nimiž spisovatel žil. Aktivně se zúčastnil filmování, na několika záběrech je k vidění jeho chata i on sám. Spor, který řešili členové dvou mysliveckých jednot nad zastřeleným kancem, hosté v Hájence už řešit nemusí. Volit mezi kančím se šípkovou nebo se zelím není třeba, labužníci si prý mohou dát oba chody najednou na jednom talíři. Především o víkendech je živo u Svatojosefského pramene, který představuje neoficiální centrum obce. Schází se tam lidé s bandaskami a kanystry. Zastávku autobusu, kousek od chaty Bohumila Hrabala, hlídají sochy koček, které tak miloval.